PRIMAVERA: ČTVRTEK / DOJEZD / PALIVOS ÚHEL POHLEDU

Dnes jsem se vzbudil. Ono to vypadá jako naprosto obyčejná věta, ale po tom, co bylo včera, ji považuji už samu o sobě jako největší úspěch dnešního dne. Zkontroloval jsem postel, nebyly v ní ani chcánky, hovna a zvratky, takže jsem se pochválil. Jako správní španělé jsme den zahájili vydatnou jihoevroskou snídaní: párkami s kečupem. Nikdo se nepozvracel, takže kluci vyrazili na pláž, protože umí plavat, a já jsem si místo toho pustil Tacho, protože mám rád filmy o postižených lidech, kteří jezdí v autě. Film se mi moc líbil a všem vám jej můžu vřele doporučit.

Poté jsme vyrazili na festival Primavera, protože jsme shodou okolností v Barceloně. Jeli jsme metrem. Všichni kromě apačky, páč apačka poslouchá všechny festivaly v kavárnách, kde vyřizuje emaily a křičí „piče vole maily, piče kundy já na to nemám čas.“ V metru jsme zalitovali, že na Primaveře nehraje naše oblíbená kapela Ty Segall.

20140530-141013-51013562.jpg

Z technického zvládnutí festivalu jsme měli trochu obavy, jestli nebudou fronty, ale naštěstí jsme hned u vchodu zjistili, že je skvěle organizovaný, přesně tak jako festivaly u nás v Čechách. Organizátoři se očividně poučili od kolegů co dělají Sázava fest. Poté, co nám čtyři obrovští černoši prohledali anály jsme vstoupili do areálu a někdy v ten moment jsme s Pečivem asi po čtrnácti dnech vystřízlivěli, takže se náhle čas zpomalil a utíkal rychlostí jedna sekunda za sekundu. Prošli jsme si areál a foukli to rovnou do Auditori, páč tam hrála naše oblíbená kapela Něco victory for Sullen. Auditori stage je přímo v budově muzea v obrovském sálu, což je vynikající, páč tam jsou normální hajzly. V sále samotném je tma, hodně sedaček a teplo, takže jsme to zalomili asi tak dvacet sekund po příchodu. Můžu říct, že když člověk spí, tak Něco victory for Sullen zní dost dobře. Hodili jsme chcanec a šli na Warpaint.

Warpaint jsou docela sjízdný a vlní se do rytmu tak solidně, že z toho Pečivo chytl nefalšovanou erektídu – jinými slovy, his žalud was on. To vše dokud jsme neuviděli basačku, která vypadala v maskáčským pytlu jako ta stará pokojská, kterou přehnul Švancik. Náš kolega Šumivo musí jet zřejmě na heroinu, že se mu taková můra líbí. Já bych asi možná i raději ohnul Bartošovou a to i po smrti. Jelikož se nám ale nechtělo, tak jsme Warpaint nevyfičeli a vydali jsme se na Petera Hooka, páč prej bude hrát Unknown pleasures. Brácha a Pečivo šli na Neutral Milk hotel, čímž potvrdili, že jsou retardi, protože na Neutral Milk Hotel normální člověk prostě nejde. Peter Hook byl jen na registrace, takže jsme si koncert teda moc neužili. Ale v Praze byl dobrej, takže já dávám dva bludišťáky. Potkal jsem Pečiva u Neutrálního mléčného hotelu a poté co jsme se shodli, že bychom raději jedli hovna než slyšeli další song jsme se vydali opět bloudit. Při té příležitosti jsme viděli kapelu SVPER, která byla dobrá asi jako potrat namazaný na bagetě. Borec řezal do počítaču a předstíral, že to nějak ovlivňuje syntetickej bordel co z toho leze ven. Buchtička blekotala do mikrofonu a hodila tam takový echo, aby to bylo super witch. Trochu creepy teepy mrdka styl. Jakub Hošek by tu asi vycákal mozek na lidi kolem, ale já už jsem dospělej a vím, že to je všechno winamp.

O pár metrů dál jsme na útěku z SVPER zaslechli asi čtyři songy kapely Future Islands a můžu s klidem říct, že to byla sračka pár excellence, jak by řekl Jarda Bosák. Trochu mi to stupňem gayovitosti připomínalo peklo v podobě koncertu Hot Chip, který jsem protrpěl v Berlíně. Sledovat to o dvacet minut déle, tak bych to své monstrum v kalhotách narval nějakýmu Manuelovi do pusy. A propó, když hrajete death metal a po songu zařvete „fuck you, retards,“ nebo „oh, muthafuckas, fuck you, die everyone,“ je to svým způsobem super cool. Když to ale řeknete poté, co dohrajete nejvíc teplej electro song za posledních pět tisíc let, pak vypadáte jako solidní kokot. A přesně to je zpěvák z Future Islands. Popravdě si nevzpomínám, kdy jsem naposled slyšel takovej hnůj. Takže pokud se chcete zabít a vždy vás něco, nějaká neviditelná myšlenka, zastaví v posledním kroku, běžte na Future Islands.

Jsme na hlavní stejdži kde by měli co chvíli začínat Queens of the stone age. Velice nás zaujala reklama na kytary Gibson, kterou jsem poté, jako mistr Photošopu, přetavil do tohoto velice vtipného obrázku:

20140530-141058-51058178.jpg

QOTSA byla řádná nuda, což můžu s klidem říct, páč jsem už viděl hodně koncertů, mimo jiné i Sto zvířat nebo Krücipysk. Naštěstí jsme to zaparkovali ve štěrku, takže nás nebolely nohy, což byl jedinej důvod, proč jsme vydrželi asi 25 minut, což je prostě už skoro celej koncert. Zahráli No one knows a pak tam tu jak tam zpívají ty drogy, takže solidní průřez diskografií. Jako bonus je Josh Homme tak rezavej, že si apačka musela přidržovat pochvu (nebo, chcete-li obecněji, píču) aby nevytekla.Na chvilku mě polil pot, protože jsem ucítil, že bych mohl hodit randál, ale při pohledu na toi toiky jsem ovládl svá střeva pomocí telekineze a vrátil je do rovnováhy. Nevím jak vy, ale mě je třicet, já bych na toi toice zemřel. Po QOTSA měli hrát Arcade Fire, takže jsme vzali roha, protože já a Pečivo přece nebudeme poslouchat mainstream. Po chvíli bloudění jsme dorazili na Shellac, což je naše nejoblíběnější kapela, kterou neposloucháme a předstíráme, že ano. Steve Albini pořád vypadá jako učitel elektřiny na střední škole a neumí hrát na kytaru, takže tam jen tak šolíchal struny a křičel něco o tom, že alien civilizejšn, ajem sorry. Celkově to byl ale dobrej koncert, páč tam bylo tak dvěstě lidí (3 miliony šli totiž na Arkádový oheň) a po každým z těch dvouset hodil bubeník paličku. Chvílemi jsem si při jednom songu dokonce vzpomněl na legendární českou kapelu Pláč Hoven – tři lidé dělali každý něco jiného a dohromady to bylo geniální.

Po skončení jsme se přesunuli na japonské Bo ningen, kteří se ukázali jako hajllajt festivalu, pokud tedy nepočítáme v sobotu hrající Pizza underground, kde Macalauy Calkin přetaví songy od Velvet Underground na songy o salámové pizze. Toho kluka s tím všude vypískali, takže level natěšenosti milion. Ale k Bo ningen. Já hned od začátku tušil, že ty tři čmachítas mají pod šatama bimbasy, ale Pečivo mi nevěřil a pořád říkal, že by je sjel a měl zase erektídu. Byl potom velmi smutný, když se ukázalo, že všichni mají lofasáky. Koncert to byl ale ostatně boží, což je s podivem, protože to byli japonci a neměli sebou Nintendo. Těžkej glam metal, arigato rizoto.

Někdy v ten moment jsem si uvědomil, že na festivalu není ani jeden člověk bez vousů. Mají to tu všichni, dokonce i některý ženy. Je mi z toho smutno, protože tu nevypadám tak vyjímečně jako v Čechách. Touche Amore byli dobří, ale je nám třicet, takže jsme nelibě nesli, že musíme stát a poslouchat. A tak jsme jeli domů v klidu pohonit než dojde zbytek.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s