Archiv: Jak je těžké být hudební žurnalista, aneb díky Blood Red Shoes za skvělý koncert

Když začnete psát „hudební“ žblebty a tak nějak zabřednete do „hudební žurnalistiky“, stejně jako ve všech ostatních profesích se vám na oplátku dostane určité deziluze (a povětšinou žádného blowjobu). V případě hudební žurnalistiky je ta deziluze způsobená tím, že zjistíte, že v podstatě každý druhý „týpek“ co se tím „zabývá“ absolutně netuší co a o čem píše. Což není nic tak hroznýho. Já osobně tak 90% věcí co sem dávám ani neposlouchám a všechno co sem píšu si vymýšlím a čekám, jestli se někdo ozve v komentářích (teď lžu abych byl vtipnej, samozřejmě že to nedělám. Samozřejmě že vím, že Michael Stipe zpívá v Kings of Leon).

Co je horší, po čase jsem zjistil, že není nic neobvyklého napsat report z koncertu nebo nedej bože festivalu, aniž by na něj ten dotyčný šel. Tohle samozřejmě není nic novýho pod sluncem a netýká se to jen bohémů, co na to jebou, ale i lidí, kteří to myslí vážně. Čas od času vás prostě situace dotlačí do kouta a nemůžete jít na koncert a nemůžete jej už odříct. A tak se stane, že pak v Lidovkách vyjde report z Bobbyho McFerrina s obrovským titulkem Prahou znělo don’t worry be happy, což by byla sympatická věta, kdyby ovšem nebylo známo, že Bobby McFerrin tu píseň nenávidí a nehraje ji live. Jako nikdy. Nikdy.

Sám jsem takhle odbyl pár kapel, který jsem na festivalu měl slyšet, ale bohužel jsem je neslyšel, protože mi do toho vlezl akutní problém (alkohol, šukání, spánek). Poznáte to takhle: pokud je to nová mladá kapela, recenzent většinou napíše, že „koncert byl dobrý, ale pořád bylo cítit, že mu něco schází. Až se kapela sehraje, určitě to bude světový bla bla nic konkrétního.“ Pokud jde o dlouholetou trvalku co má na kontě několik desek, pak stačí třeba tahle klasika:„Kapela zahrála průřez diskografií.“ A tak dále a tak dále. Když se držíte při zemi tak nikdo nic nepozná, když se necháte unést představivostí a vymýšlíte si až moc tak to může být průser. Třeba legendární report na musicserveru, kde Muse jako přídavek hráli Neutron star collision (cajdák z Twilight), ale ve skutečnosti to byla bohužel Plug in baby (autor očividně čerpal z průměrného setlistu turné). Tak rozdílné fláky prostě neokecáte.

A i když se vám to stane, nebojte se, nikdo vás kamenovat nebude. Vždyť žijeme v době, kdy Rock a pop otiskne, „žeMetallica patří do špici současného hard rocku, společně s U2 a Green Day…“. Takže v klidu.

Pak ale následuje praxe lidí, kteří nechodí prakticky nikam a stejně jsou schopní velmi bystře a neustále přispívat reporty do „celkem“ solidních hudebních periodik, aniž by vytáhli paty z baráku. Tyhle reporty poznáte tak, že v nich autor až nápadně moc rozebírá minulost kapely, kde hrají, jak je tam drahý pivo a tak. Ve většině (ne vždy) případů to nejsou bonusové informace, ale vata, která natahuje počet znaků a snižuje prostor pro tlachání o koncertu samotném. Nejmenovaný kolega došel tak daleko, že popisoval jak byly fronty na pivo dlouhé, jak se na něj usmívaly nějaký hezký holky a jak byla celková atmosféra před koncertem super, s dost podrobnými detaily. Samozřejmě, pro neznalé situace to působí docela uvěřitelně a seriózně, ale když víte, že ten člověk v době, kdy probíhala akce, ležel úplně na sračku na podlaze vašeho bytu, pak je to opravdu neskutečně vtipné.

Poznámka: čím déle trvá, než se report objeví na netu, tím větší je šance, že tam autor nebyl. Oblíbená (a informačně snadná) praktika totiž je počkat na ostatní reporty a pak vlastními slovy přepsat základní informace.

Delší dobu jsem přemýšlel nad tím, že bych udělal report z Rock for people nebo podobné mrdky týden dopředu a pak ho porovnal s následnými reporty, čistě proto, abych vám ukázal, jak extrémně je to snadné. Samozřejmě, může se stát, že si někdo z kapely zlomí nohu nebo spadne pódium nebo si frontman z rozmaru nasadí trenky s hovnama na hlavu, ale na 90% se vše odehraje tak, jak má. Vždycky jsem se na psaní takového spekátku vysral, protože jsem měl na starost daleko důležitější věci (alkohol, spánek, šukání), ale teď je v televizi Česko – Slovensko a to je příhodná doba na vytvoření takového článku, protože kdy jindy budeme mít k dispozici devadesát minut totální nudy.

Základní prvky fiktivního reportu:

1 Začněte pěkně zlehka. Základní informace o členech a diskografii. Nezapomínejte, že sedíte doma, honíte si ho u Pornhub a nejste na tom koncertě! Nemusíte popisovat, jaké oblečení má kapela na sobě.

2 Projeďte si trochu reportů z minula, pokud jsou. Pokud v nich objevíte nějaký spekulace, všechny je popřete. Budete vypadat, že tomu rozumíte.

3 V tento moment byste měli mít už odstavec. Na závěr úvodu přidejte nějaký typický horseshit aplikovatelný na jakoukoliv kapelu (např. Anarchie mládí se pomalu ale jistě přesouvá do jistot dospělého zvuku – absolutně nic to neznamená a tak proti tomu nikdo nic nenamítne). Teď už doopravdy vypadáte, že tomu rozumíte. Metafory si nechte až na samotný koncert, nezapomínejte, ne každý je Michal Nanoru.

4 V další části popisujte, jak jste tam došli brzo, popřípadě pozdě. Když zvolíte brzy, můžete si víc vymýšlet a přidat na důvěryhodnosti, pokud na to nemáte čas, napište, že jste přišli později a nemusíte popisovat předskokany. Klasika typu„bohužel jsem přišel později, takže jsem z předkapely slyšel jen tři písničky, a tak bych ji nerad hodnotil“.

5 Popište lidi. Stačí když do výpisu dáte tři, čtyři skupiny návštěvníků a jste v suchu. Jste v suchu, protože na koncerty chodí jen tři, čtyři skupiny lidí. Dál popište cenu piva. Tohle je vynikající odvedení pozornosti. Naprosto irelevantní informace, což čtenářům pořád nedochází. Přesto nakonec bude většina komentářů v diskuzi o tom, kterak si Lojza tam u nich dává Ježka za osmnáct.

6 Počet lidí. Tohle je vynikající kapitola. Když dorazíte brzy, napište, že „tam ještě moc lidí nebylo“, což vám nikdo nemůže vyvrátit, protože nikdo nechodí na koncert na sedmou. Pokud dorazíte později, napište, „že je prostor slušně zaplněný“ (= nikdo netuší, kolik to je lidí).

7 V tento moment si dejte od psaní pauzu, vyhoňte si péro a řekněte si, jak je skvělý být hudební publicista.

8 Předkapela. Pamatujte si, že nikdy nic nezkazíte, když napíšete, že zvuk byl ze začátku nic moc, že se publikum ze začátku moc nechytalo a že na konci už byla atmosféra lepší. V čem je kouzlo těchto vět? Nebudete tomu věřit, ale vždy je na začátku zvuk na hovno, lidi se moc nechytají a pak je atmosféra lepší. Tak kurva začíná každej koncert.

9 Napište pár informací o předkapele. Stačí dvě věty co mají na svých stránkách. Je to jen předkapela.

10 Použijte slovo upřímně. Lidi automaticky zjemní při čtení, protože najednou ucítí, že jste upřímný.

11 Vypíchněte nějakou písničku. Publikum bylo ve varu. Wow.

12 Používejte cca. Neuargumentovatelné!

13 Zvukař! Pokud máte dobrou náladu (nebo si hoďte mincí), napište že se zvuk časem zlepšil. Pokud máte blbou náladu, napište, že zvuk byl špatný, ale s hlavní kapelou se zlepšil. Nebojte se argumentace typu „já stál tam a tam byl zvuk běs vole, neslyšel jsem nic“, protože na to stejně brzy někdo zareaguje odpovědí „nevím na jakým koncertě jsi byl, ale já stal u zvukaře a zvuk byl vynikající“.

14 vzpomeňte si: pokud je to nová mladá kapela, napište, že „koncert byl dobrý, ale pořád bylo cítit, že mu něco schází. Až se kapela sehraje, určitě to bude světový bla bla nic konkrétního.“Pokud je to trvalka: „Zahráli průřez diskografií.“

15 Nebuďte konkrétní. To jest „kapela na sebe dala čekat“ – nikdo netuší jestli moc nebo málo = žádný argument.

16 Projeďte si jejich diskografii a setlist. V tento moment pomáha, pokud kapelu aspoň znáte. Ano, občas se to hodí.

17 Následuje popis písniček. Použijte průměrný setlist. Vyberte si dvě nebo tři, který znáte. Pokud žádný neznáte, najděte kapelu na youtube a pusťe si první dva klipy – pravděpodobně to jsou jejich největší hity. Bravo, jste na ně odborník.

18 Popiště publikum. Opakujte kouzelné formulky. Zvuk. Lidi. Polemizujte nad kapelou, jestli je to lepší než dřív nebo horší. Opět si můžete hodit mincí. Polovina s vámi bude souhlasit, půlka ne ať už napíšete cokoli.

19 Pokud jste Lukáš Benda nebo s ním chcete spát, použijte v reportu 10x slovo Berlín nebo 15x slovo DIY.

20 Shrňte večer. Hoďte si mincí, jestli to bylo dobrý nebo ne.

Gratuluji, dopsali jste report. Dejte si další Gambrinus a užívejte si vaši kariéru jako hudební publicista. Pokud jste šestnáctiletý gymnazista píšící jako externista, napište na FB jak to bylo „mrtě dobrý“ pro zvýšení důvěryhodnosti.

Poznámka: Tyto základní prvky jsou základními prvky protože se doopravdy dějí na plus minus všech koncertech. Z toho plyne, že pokud narazíte na report, který je obsahuje, rozhodně to hned neznamená, že je vymyšlený!

Zdroje:

Tady se podívejme na výsledný produkt. Nezapomínejte, že daleko lepší pohled na výsledný produkt se vám ale naskytne až po 24. listopadu, kdy se servery zaplní reporty. Hahaha.

    • REPORT: BLOOD RED SHOES
    • ROXY
    • 24/11/2012

(1)Na koncert Blood Red Shoes jsem se upřímně těšil delší dobu. Jejich třetí deska In time for voices je stejně skvělá jako předchozí dvě a z mladého poupátka a one-album-wonder (Box of secrets) pomalu vykvetla hard rocková stálice, která si už dokázala vydobít dost slušné renomé co se týče živých vystoupení.(2) Benjamin Slavík jim sice před lety prorokoval záhubu a pád do průměru , ale invaze a boom kytarovek s ženským pokolením vybublal do nikam (Vivian a Dum Dum girls, pamatuje si někdo?) a kdo zůstal byli právě Blood red shoes.
Samozřejmě, že i oni se vyvíjí. Kulomety z debutu jsou pryč. Od první desky uteklo drahně času a kapele přibylo pár let, což je fakt, který se na zvuku a především poslední desce dost podepsal. Kapela zvolnila, zjemnila svoje punkové útoky a přešla na jistou cestu popových refrénů, které ale pořád zůstávají obaleny čistou živočišností.(3) Anarchie mládí se pomalu ale jistě přesouvá do jistot dospělého zvuku.

A živočišnost je jeden z důvodů, proč jít na Blood Red Shoes.(4) Vyrážím už kolem sedmé, abych si pohlídal dobré místo, ale nebylo třeba. Roxy se sice už slušně plní, ale o nějaké masivní invazi tu nejde. (5) Věkové složení je přesně takové, jaké jsem očekával. Odvážné holky od 18ti do 25ti, kluci, co ještě pořád věří, že Británie je mekka hudby a pro které není brit-pop sprosté slovo. Sem tam i někdo kolem třicítky s tričkem Cannibal Corpse. Potvrzuje se, že Blood Red Shoes jsou kapela, která může okouzlit všechny. Jelikož jsem DZ Deathrays nikdy neslyšel a,(10) upřímně, ani jsem neměl nejmenší tušení o co jde, dal jsem si dvě piva a poctivě čekal až to vypukne. Mimochodem, pivko za 40 Kč sice není zrovna nejlevnější drink na světě, ale vše kompenzuje vcelku brzký začátek předkapely, takže proč si stěžovat.

(9)DZ Deathrays jsou z australského Brisbane a prohlašují o sobě, že začínali na house parties a na nich pravděpodobně i skončí. Thrash pop, jak nazývají svůj hybrid hard/indie roku, je jen prostřední část jejich evoluce a mezi náma, není to vůbec špatný. Nepolíben tvorbou jsem si zašel pěkně dopředu a užíval si jejich až vražedného tempa. (6)Publikum sice ještě nebylo nejpočetnější, ale i tak se našlo dost lidí, kteří očividně přišli právě na předkapelu.(8)Po prvních třech písničkách, které publikům přijalo vcelku chladně a rozpačitě se první řady začaly vlnit a při úderné(11)Teenage Kickstars už nezůstal prakticky nikdo přikovaný na místě. Jak byste mohli zůstat přikovaní, když se před vámi odehrává soulož Bass Drum of Death a Japanther!(13)Moc tomu pomohl i pan zvukař, který doladil bicí a vytáhnul vokál, což celkovému zvuku dost pomohlo. Po (12) cca 10 krátkých, ale svižných a energií nabitých písničkách se kluci zvedli a za aplausu odešli. (14) Celkově byl jejich koncert dobrý, ale pořád bylo cítit, že mu něco schází. Možná až se kluci zapár let a alb sehrají, tak to bude rozhodně lepší. Takhle byla cítit menší nervozita.

A pak to přišlo. (15) Publikum nemuselo čekat ani moc dlouho a chvilku po deváté přišli na pódium Steve Ansell aLaura-Mary Carter a odpálili set náloží It’s getting boring by the sea z jejich první desky. (16)Laura-Mary Carter je tak sympatická jako na fotkách a možná ještě víc, Steve schovaný za bicími o sobě dává vědět odsekávaným vokálem a úsměvem, což jen urychluje přechod do varu. Je dobré, když se kapela snaží komunikovat a Blood red shoes jsou jednou z těch kapel, které vás osvobodí z nervozity hned po příchodu. Jednak úsměvy, jednak energií, která je kořením jejich hudby, jednak vstřícným přístupem. Steve je známý tím, že se rád učí cizí jazyky a lá „Ahoj Praha jak se maš“ a povídá si s lidmi, k čemuž došlo i tady. Jenže na delší proslovy není čas. Pauzy jsou krátký, tak akorát na nadechnutí. Po úvodu přichází (17) Don’t ask, nádherný duet, který sice trochu zvolní tempo, ale stejně se pořád přistihnete při myšlence, jak je možné, že tahle dvojka vyprodukuje tolik rámusu a energie. Cold potvrzuje, že je to hit velký jako Brno. Publikum to náležitě kvituje, když v refrénu sborově přitakává cooold. Mám husí kůži. Tohle turné se sice jmenuje In time to voices a je přímou propagací poslední novinky, ale kapela má tolik hitů za svoji několikaletou kariéru, že přeskakuje z desky na desku a rozhodně otrocky nepřehrává pouze poslední album.  (14)Průřez diskografií se vyplácí, protože první dvě alba, upřímně, byly nejvíc našlapaný hity. A publikum to dává jasně najevo. Malý návrat do minulosti a při Say something, Say anything nebo při Light it up už je na nohou prakticky celé Roxy. Stačí k tomu pořádný refrén, trochu charisma a šílené tempo, které kapela drží od začátku do konce.  Publikum se jim za to odvděčuje mohutným aplausem a kapela mizí do zákulisí. Kontroluji hodinky a zjišťuji, že těch cca 50-60 minut uteklo nepředstavitelně rychle. Než dopiju další pivko (39 Kč, bože), kapela je zpátky na přídavek, který tvoří rozverně punková Je Me Perds a možná největší hitovka I Wish I was someone better. Publikum se přidává a zpívá společně s kapelou, ale těžko je dokáží přehlušit.  Úplně propocený Steve a roztomilá Laura-Mary pak nadobro mizí do backstage a Praha vstřebává tuny atomů poctivého garážového rocku, které na ni během poslední hodinky a něco dopadly.

Pomalu se drkocám k východu a přemýšlím nad tím, jak je neskutečně fajn, že ještě existují kapely, které dokáží v jednoduché kombinaci bicí/kytara pořád ještě nabídnout takovou show. Celkově se večer dost povedl. Zvuk ze začátku sice trochu haproval (za což mohly především ohlušující bicí), ale nakonec se vyrovnal a byl výborný. Ale možná byl dobrý celou dobu a já jsem jen stál na špatném místě. Tak, teď aby Blood Red Shoes dorazili zase za dva roky. Protože, u

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s