Var – No One Dances Quite Like My Brothers

53eef334

 

TENTO TEXT BYL PŘED NĚKOLIKA MĚSÍCI PSÁN PRO FULL MOON MAGAZINE.

Pamatuji si ten pocit docela jasně. Byl to pocit, jako když vám někdo nasere do vašich gatí. Můj první a díkybohu poslední koncert dementů z Iceage. Asi je znáte, i když je neznáte. Předloni proletěli všemi plátky, protože byli z Dánska, byli svěží, byli nasraní a zároveň arty a to je to, co se sluší a patří.

Na koncert jsem vyrazil, protože nebylo co jiného dělat. Šance, že u vedlejšího baru sbalím nějakou buchtičku čmafítas se přímou úměrou s mým obličejem vydělila nule a nic jiného se vlastně dělat nedalo. V kantýně bylo tak tisíc lidí a když jste se chtěli nadechnout, museli jste se rozhlédnout a najít zbytek vzduchu. Na oplátku jsem já a 999 hipsterů (doufám, že vám to došlo) dostal bandu čtyř rozmazlených fracků, kterým Pitchfork vyhonil ocasy a oni si tak vcelku rychle osvojili tvář zazobané nažehlené mladé generace, která hraje koncerty i když je nenávidí, která je v branži i když jí to leze krkem, která je tak pochopená až je nepochopená. Stručně řečeno, za ty ksichty co házeli na lidi bych jim rozkopal hlavy. Bubeník držel v ruce cigaretu a pohledem mě prosil, abych vynalezl teleport.

130508-Var_0

Zleva doprava: pozér, pozér, pičus vod pohledu, hipster.

Dal jsem jim patnáct minut, což bylo o dvacet minut víc, než si vůbec zasloužili. Hardcore, punk, post-punk a art hráli naráz, což bylo super. Ale ne proto, že by to bylo super, ale proto, že jsme si to přečetli na přibaleném letáčku.

Že se jednalo o rychlokvašku, která měla jepičí život svědčí i fakt, že jejich druhá deska, která vyšla loni, nikoho nezajímá. Že o ní nevíte není náhoda. Kluci nahráli to samý a dali tomu jiný názvy. Což je buď známka vyhřezlého hudebního potratu nebo post-gotické dekadence. Počkejme, s jakým verdiktem přijde nějaký britský recenzent ve flanelové košili. Potřebujeme poradit, jak tancovat. Potřebujeme se zařadit, abychom vyčuhovali. Tak to teď funguje.

Abychom to tedy zrekapitulovali: zatímco doléhal zbytek hluku první desky, druhá placka už je na světě a to s transcendentálním názvem: You’re nothing. Což je vynikající název, protože v sobě pokrývá jak recenzi, tak i budoucnost kapely. V Dánsku se očividně neříká „dvakrát do jedné řeky nevstoupíš.“ Ano, Nickelback se máchají ve stejném velkém jezeře od začátku do konce, ale to je jiná story. Zatímco patetické paničky uzamknuté v čtvercových zahradách vyčkávající na svého Zahradníka snesou stejný song pořád dokola (vagína je sice 3D, ale povrchní až až), subkultura hipsterů se přelévá od jedné louky ke druhé. Jsou to obrovské kobylky, které žerou porost tak rychle, že s ním pojídají i sami sebe. Tenhle rok letí jiné obroučky, trička s motivy pruhu zleva doprava se už nenosí. Letos letí proužky zprava doleva a víra ve falešnou moc synťáků, znovuzrození a dospělosti (Vampire Weekend van-vank-wanki  doodle yank). Tímhle by se mohl nenásilný rant o úmrtí jedné kapely rozmělnit do bez-pointového konce. Jenže my ještě nemáme dost že?

My ještě nemáme dost. Potřebujeme umění. Vår se zrodili taky v Dánsku. Shodou okolností polovinu téhle kapely tvoří pohrobci Iceage. Shodou okolností je to ta stejná póza jako minule. Můžu ve třiceti brát vážně někoho, kdo se pojmenuje Válka, zatímco mu teče mléko po bradě? Vår se museli přejmenovat. Světě div se, válka už existuje. Zvolili Vår, protože „to v dánštině znamená jaro, vyslovuje se to stejně jako válka, jo a abychom nezapomněli, 5.května, což je na jaře, skončila náckovská okupace Dánska, takže tímto vlastně prokazujeme medvědí službu dějinám a vlasti, mamrdi.“ Slovy klasika z Dvořiště – takže, pánové, víme, že serete mramor, a co teď letí na hudební scéně?

Vår je odbočka o plnej kotel vpravobok, protože hluk vystřídaly vzdušné pasáže a elektronika tak archaická, že vedle ní vypadají osmdesátky jako starší brácha. Reminiscence na Joy Division, které se tehdy vyskytovaly i u Iceage (pročkurvajaktoproč) tentokrát dostávají jasných základů. Není to jen tím, že by konečně (HalleFuckinHuja) bylo slyšet vokály, ale především tou střídmostí ve vyplňování vzduchu a rytmu. Je to přesně ten neidentifikovatelný pocit proudícího vzduchu a zároveň prázdnoty, krystalické a svádivé, která byla přítomná na Closer a která se svým vlastním způsobem dostala i sem, mezi všechny ty umaštěně artovní samply a smyčky, které evokují pach vybledlých disko heren nad ránem. Pamatujete si Atmosphere? Tak to si v tom případě pamatujete i No One Dances Quite Like My Brothers. A ano, tohle je už o poznání lepší název.

Svým způsobem to Iceage zase vyhráli, protože naservírovali tutéž koláž hipsterské poptávky a obratně přitom vyměnili háv. Je to jako nástup rána po uřvané noci. Všichni se potřebujeme jednou probudit, že před tím budeme s hlavami v dlaních a nejasnou budoucností jezdit hodiny v tramvaji a nenávidět svůj život, to je prostě fakt.

Jestli ztracená generace měla někdy najít soundtrack, tihle kluci by mohli být dobří adepti. Ano, jejich smysl pro předimenzování jejich vlastní image do trapných výšek je jedna věc, údery electra vykradené snad ze všech koutek osmdesátek druhá, ale ta třetí věc, to kouzlo, to už je otázka správné konstelace. Správné konstelace mládí, Joy Division, synťáků a odmítnutí. A to jsou, jak všichni víme, základní elementy dobré masturbace.

Někdy je potřeba odmítnout koncepce. V případě Vår koncepce neexistuje. Synth-pop je tu králem a král má rád folk. Folk s velmi temný hlasem.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s