Recenze: Vladimír Kavčiak – Nevěrná 100%

Není to tak dlouho, co jsem vás informoval o tom, že existuje nejlepší kniha na světě. Ta kniha se jmenuje Nejbohatší žena světa a na svědomí ji má největší mistr literárního smyku, největší žijící spisovatel a hrdina používající jazyk, literaturu a mozek naprosto novým způsobem, Vladimír Kavčiak. Pokud jste to nezaregistrovali, prosím, klikněte si sem a uveďte se do obrazu.

Lidi v obraze

Lidi v obraze

Týden se s týdnem sešel a já se konečně propracoval k dalšímu titulu tohoto českého duševního H.P. Lovecrafta, který se jmenuje Nevěrná a který se věnuje problematice nevěry. Musím se přiznat, že knihu jsem bral do ruky opatrně. Přeci jen, Nejbohatší žena světa nastavila laťku příliš vysoko.

V hlavě se mi honilo strašně moc otázek a já se bál odpovědí. Jak si mistr poradí s touto intimní tématikou? Překoná sám sebe? Nebude měnit styl, když teď bude vyprávět pohledem ženy? Jak zvládne milostné scény? Není toto téma už vyčpělé, v dnešní záplavě erotických románů? Dá se s touto zápletkou přijít ještě s něčím novým?

Dámy a pánové, odpovědi jsou: Dobře. Ano. Ne. Výborně. Ne. Ano. Shrnuto a podtrženo, MISTR LITERÁRNÍHO SMYKU JE ZPĚT.

!!!!NÁSLEDUJÍCÍ TEXT OBSAHUJE SPOILERY!!!!

Vladimír Kavčiak se s tím nemaže a namísto slibovaného erotického románu, či románu pro ženy, servíruje hned od začátku tu nejtěžší psychologickou sondu do srdce ženy, kterou kdy beletrie poznala. Nedávno jsem četl Waltariho Lásku a tmu a jeho psychologická studie vztahu vypadá vedle tohoto díla jako povídka o dvou štěnátkách, které jsou smutný, že nejsou koťata.

Nevěrná sleduje rozpadající se manželství Veroniky a Oldřicha, kteří spolu mají dva syny a žádný sex. Poté Veronika potkává Václava, který má naopak hodně sexu a žádné syny. Ano, zapadá to do sebe jako ďábelské puzzle.

Nutno podotknout, že Olda s Verčou spolu nemají sex nikoliv proto, že by Olda nechtěl, nebo že by ho Veronika nepřitahovala. Naopak. Olda chce sex, ale Verča nechce. Důvod? Neexistuje. Prostě nechce. Vynikající startovací bod psychologického dramatu pane Kavčiak! Možná za tím vším je stín její mrtvé matky. Ale nebojte se, že by jste přišli o příhody s Veroničinou matkou – mistr je umně zakombinoval v podobě flashbacků, které nenápadně přicházejí kdykoli, kdy si na ni Veronika vzpomene. Nemusím říkat, že její vztah s matkou nebyl nejrůžovější. Vždyť matka ji nazývala „Verunko, z čehož měla Veronika pokaždé hektické skvrny.“ Doufám, že všichni víte, co jsou hektické skvrny a není třeba to vysvětlovat.

Veronika je ostatně velmi zajímavá postava. Je totiž úplně dementní („asi jsem špatnou matkou, začalo to tím, že jsem kojila krátce, i když nevím, jestli je to vůbec pro život důležité.“ – to bych si dovolil odsouhlasit, když po dvou dětech neví, jestli je kojit důležitý) a na všechno reaguje jako totální kráva. Geniální tah mistra literárního smyku! Tady žádné klišé nepokvete. Abyste pochopili, proč je Veronika totální kráva. Kromě toho, že odmítá sex, odmítá i manžela. To by se dalo pochopit, kdyby její manžel byl opilec, arogantní kokot nebo necita. Ale ouha, je to úplně naopak. Pokaždé když se Veronika vrací domů, Oldřich má naklizeno, navařeno, děti jsou v postelích a nebo se s nimi učí. Oldřich je ostatně dost vnímavý člověk, což dokumentuje například to jak se učí s dětmi:

„To jsme ještě nebrali tati.“

„Musíte přemýšlet o tom, čím chcete být a pěstovat v sobě své nadání. Pak nebude záležet, co jste se naučili.“

Oldřich měl hned po ruce příklad: zkusil to s vodou, kterou naplnil do sudu (každý otec má totiž v obýváku po ruce sud) a chtěl od synů odpověď, kolik vody vyteče, když do sudu oba skočí.

„Nemám dostatek informací,“ reagoval syn Pavel a Oldřich pochopil, že narazil na generaci, která potřebuje hodně informací. (!!!!)

I přesto, že je tedy Oldřich naprosto dokonalý manžel, Veronika je neustále naštvaná. Kavčiak šlape na plyn a přilévá olej do její bezradnosti, to vše naprosto vážně, abychom ji co nejvíc litovali. Co z toho plyne? Všechny dialogy Oldřicha a Veroniky jsou naprosto nezapomenutelné (a nelogické) a vstupují do zlatého fondu všech psychologických knih, hluboce za sebou zanechávající perly jako třeba Albeeho Kdo se bojí Vriginie Woolfové.. Takže například:

„Ze soboty na neděli bychom mohli bydlet u rodičů.“

„U kterých?“ vystřelila svoji otázku Veronika.

Oldřich znejistěl. Neviděl Veronice do očí, neměl s ní tedy kontakt.

„U mých,“ řekl.

„Není to nespravedlivé, že zase u tvých?“

Oldřich se stejnou nejistotou pokračoval.

„Ty žádné…“

„No právě, jsem o generaci mladší a žádné rodiče nemám.“

„Ale za to já nemohu,“ řekl Oldřich.

„Za všechno můžeš ty…“

 _________________________________

„S cestovkou je to horší, než jsem myslela, Oldo. Bulharsko netáhne.“

„Island je dobrý.“

„Jdi do háje, to jsi celý ty!“

 _________________________________

„Ale já potřebuji trochu úcty, nejsem regál v samoobsluze.“

„Jakou samoobsluhu máš na mysli?“

Celý tento sešup do manželského pekla pak mistr Kavčiak vyperlil hromadou svých tradičních trademarků. Za zmínku opět stojí vynikající přirovnání. Například „její umaštěná pleť se leskla jako z vody vytažený pergamen.“ Nebo moje oblíbené: Působil jako člověk, který se střelil do hlavy, ale netrefil se. A nebo skvělé pojmenování situace po hádce, kdy Oldřich nepřemluvil Veroniku k sexu: „dnešního večera jednoduchou manželskou rovnici intelektuálně nezvládl, zato vstupenka do nicoty byla zdárně orazítkována.“

Po další hádce: Oldřich hodil prádlo na zem a odešel. Nejraději by okamžitě utekl někam do lesa nebo na louku sbírat květiny (také vždy toužím sbírat květiny, když jsem naprosto vytočený, to přeci dává smysl)

Když není prostor pro přirovnání, vymýšlí nová pojmenování pro tak banální věci, jako například okna („i nadále se dívala přes skleněný papyrus….“), a když už jej přestane bavit i to, šáhne hluboko do svého umu napsat naprostý surrealistický postřeh, který knihu táhne do těžkých avantgardních vod, kam ani Teige, Nezval nebo Effenberger nedosáhli – (popisující obyčejnou bouřku)„a dál pršelo v jednom kuse, všechna voda světa, až se jí začalo nafukovat spodní prádlo.“

Kromě těchto typických trademarků ale tentokrát přišla i nová zbraň – hluboké, až shakespearovské moudra a zamyšlení nad otázkou manželství, postavení ženy a především lásky a života. Jednou větou: tleskám mistře, tleskám. Čekají tedy na vás úvahy jako „hádky jsou jako kapky. Kapající kapky nikdy neskončí svoji práci vzájemného obviňování. Kapky kapaly na jedno místo – rovnou do jejich srdcí!“ Nebo (Oldřich) „byl jen pouhým manželem, hamletovským duchem tohoto domu, stínem vlastního pohlaví!“ O hádce: „Ráno prokmitl nějaký tón skrze temnotu jejich vztahu. Tón, který slyší jen některá zvířata. Dal se charakterizovat i jako svazek instinktů, pudový reflex, pohled za hranu, kde už nic není, ani tvůj Archanděl, ani horké peklo, jen ticho nicoty.“

Další zaznamenání hodné filozofické úvahy jsou:

„Světlo taky nechytíte.“

„I dětství je život.“

„Zůstat stát, i to může být pohyb.“

„I mrtví dokážou žit, aniž by to na nich kdokoliv poznal.“

Ale abychom se vrátili k dramatickému příběhu Veroniky a Oldřicha. Kniha zvolna postupuje doprostřed rozpadajícího se manželství, které Kavčiak skvěle vykresluje na rovných 100 stránkách ze 140! Ano, první sex přijde na řadu až v poslední třetině a Kavčiak jej šperkuje skvělými postřehy, jako „políbil ji na vlasy, jako když vyplivnete žvýkačku.“ To se jedná o sex Václava s Veronikou, a nutno říct, že i s touto postavou si Kavčiak dal kus práce. Alfa samec, který svede Veroniku je totiž profesionální hledač pokladů (používá „tu věc, kterou znáte z válečných filmů. Minolovku.“), prodavač psích konzerv a poeta, zasílající ženám sms jen tak, protože ho to baví. Dámy, která z vás by mu odolala.

Kniha s příchodem Václava skvěle graduje, domácí dusno u Veroniky roste do obřích rozměrů („Já jsem tu jako patník nebo vidle v hnoji!“) a to především proto, že Oldřich byl povýšen, má víc peněz, pořád uklízí a navíc si ještě dovolil dát děti na víkend k matce, aby mohli být spolu. Což samozřejmě dává smysl, že to manželku naštve, že ano. Jenže Veronika je prostě složitá osoba, která navíc málem zkolabuje z dehydratace (v cizím bytě: Potřebovala se něčeho napít, stačila by voda, ale nic nenašla. Nabízí se otázka, podívala se do kuchyně nebo do koupelny jestli tam je umyvadlo?), jak moc prožívá tento trojúhelník.

Co vám budu říkat, antické drámo vrcholí prapodivným happy endem, který ponechá trochu hořkosti na patře. Mistr prostě ví, že lidská duše je složitější než vyplivování žvýkačky a víc matná, než všechny skleněné papyrusy světa. Ach.

Pokud jste se ještě nerozhodli, zda si Nevěrnou přečtete, závěrem bych vás rád navnadil touto skvělou pasáží:

Veronika neměla ráda nedělní večery. Působily na ni jako přesýpací hodiny…Kdysi hodně dávno si během těchto nehostinných večerů pomáhala důkladným pozorováním nějaké věci. Mezi nejoblíbenější patřilo kyvadlo v hodinách nebo pohyb matčiných nohou. Tento večer neměla kolem sebe žádný ze svých oblíbených předmětů. A navíc, nebyla neděle, ale úterý.

A až budete knihu číst, řiďte se zásadou hlavní postavy: nedomlouvej si schůzku na neurčito, když to neurčito určuje někdo jiný a může se uskutečnit kdykoliv, třeba za deset minut!!! Je totiž možný, že knihu nebudete moci položit.

2 Comments

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s