Report: Son Lux (Meet Factory)

Rok se s rokem sešel (viz ilustrační foto níže), a já se zase vydal do Meet Factory odškrtnout si svůj jeden homosexuální koncert roku, a to Son Luxe.

4f96a10334eec417f775b1f3ea4fbebc

Son Luxe jsem začal poslouchat už s prvním albem At war with walls and mazes, takže ho tedy poslouchám déle než vy všichni ostatní, a od té doby se docela dobře vyvinul, a to výjimečně nemluvím o penisu.  Tedy, jak se to vezme – vyvinul se směrem do vod alternativního popu kde si udělal docela velké jméno, ale já bych tedy raději něco komornějšího ve stylu Rádiohíd.  Nikdo mu to ale nemůže mít za zlé – když umíte hrát na čtyřicet osm nástrojů asi nenahrajete album pouze za pomocí trianglu.  A ostatně, to už je život. Kapely které máte rádi, začnou hrát to co rádi nemáte, oblíbení režiséři začnou točit komiksový píčoviny a holky vám začnou místo ptáka cucat kreditku. Dobrá zpráva nicméně je, že dříve nebo později člověk umře.

Na koncert jsem se tedy vypravil z čisté nostalgie a taky proto, že šla Čabina s Šumivem. Šumivo nedávno poslal svoji lásku zpátky do pingpongového světa a tak jsem čekal, jak se popere s faktem, že on, známý to gigolo, je náhle single. Popral se s tím dobře, knock outoval sex. Hned po příchodu jsem si všiml, že v Meet factory je otevřená i levá strana, kde povětšinou lidé v oblečení, které bych rád spálil přímo na nich, postávají a diskutují o smyslu života u uměleckých majstrštyků jako Prázdná zeď, Dřevo opřené o zeď, Hřebíky na zemi atd. A hle, hned v druhé místnosti bylo dřevo opřené o stěnu. Tiše jsem v nitru své duše zatleskal. Krásné vyjádření genocidy ve Rwandě. Poté jsem přešel do další místnosti, ve které byly vyvěšené novinové titulky o uprchlících a kolem nich napsané texty ve stylu „hle, slovní hříčky a Ty, ty za to můžeš!“ Chvíli jsem se tedy utápěl v kolektivní vině jako správný, oduševnělý Evropan, který brečí pokaždé když kouše do svého kroasántu, a dušoval se, že až přijdu domů tak si koupím alespoň jedno album Fugees, abych ty re-fugees nějak podpořil, když v tom jsem se otočil a spatřil dvě píče (a to jsem hledal lepší označení dobré tři sekundy), jak si u té zdi dělají selfíčko.

Na světě je jen pět věcí, které nesnáším víc než Oasis a Chelsea.

Selfíčka, selfíčka, selfíčka, selfíčka a segwaje.

Poté, co jsem je ve svém žebříčku tyto holky umístil na třetí místo za selfie píču na výstavě Andyho Warhola („dívejte, umím stát jako štětka a za mnou je plechovka“) a selfie halucinaci uprostřed kruhového objezdu v Portu, vyšel jsem ven s celkem jasnou myšlenkou zabít se. Našel jsem v sobě ještě ale zbytky sil, přemohl jsem se a raději jsem do sebe našrotoval 6 jégrů = život zase dostal smysl.

A teď tedy ten koncert. Son Lux se od minule moc nezměnil, i když tedy minule to byl víc jazz a míň Pet shop boys. Pro ty, kteří nemají rádi změny ale mohu konstatovat, že jinak se nic nezměnilo – hromada lidí si  po celou dobu nahlas povídala jako by byli na náměstí v Marakéši, takže pocuď vše stejný. První polovina setu byla vynikající a to říkám jako člověk s penisem, který bývá strkán do žen (co jsem si vědom).  I přes některé velmi solidně teplý momenty se set nesl v o dosti agresivnějším duchu než na albech (což u Son Luxe není zase tak překvapivý) a společně s množstvím „improvizovaných“, sáhodlouhých inter a outer (ta čeština Lukáši, ta čeština) musel několika málo osmnáctiletým hipsterům docela zkazit diskošku.  To vše bylo fajn až do momentu, kdy se po vřele přijaté Easy Son Lux uvolnil, a náhle začaly létat vzduchem roztleskávající ruce, sing alongy a podobný chujoviny, který normální člověk přežije maximálně pokud je slepej, hluchej a mrtvej. I když mám v práci asi čtyři homosexuální kolegy, přičemž jeden vytrvale pokouší moji karmu obrovským chomáčem chlupů lezoucím z košile ve stylu Alberta Tomby, a myslel jsem si, že mě moc věcí z říše čokoládového špuntu nemůže překvapit, tohle se chvílemi nedalo vydržet, což jsem vyčetl i z tváře Šumiva, který mi jedním jediným mikroskopickým pohybem obočí dal najevo, že chce vrátit vstupné a pak zabít celou moji rodinu. Nicméně, jedno z mnoha otřesných kytarových sól jako vystřižených z Van Halena náhle přestoupilo v nátěr, Olga Pek se v outfitu „Jitka Molavcová 1983“ párkrát zavlnila a zbytek koncertu se dojel na poklidných kolejích hitové Lost it to trying, která už nebyla tolik gay a která potvrdila to co jsem si po dobu koncertu párkrát pomyslel, i když to vypadá, jako bych nikdy nemyslel: Son Lux je extratřída v mrdání pop music do prdele.  Ať už se jedná o Lost it to trying nebo Change is Everything nebo o další méně profláklé songy, je příjemné sledovat, jak Son Lux vrství popové přístupy a melodie, které náhle ničí, popírá a demontuje v ty nejméně vhodné, polyrytmické běsy, aniž by přitom ztrácel nadhled a tah na bránu – ono ve výsledku se jedná o velmi intelgientní, strukturální pop music, která cáká obyčejným, přímočarým a tupým písničkám přímo do ksichtu. Přímou úměrou je tedy Easy, ať už si o ní myslím cokoliv, se svojí strukturou a úspěchem jedním obrovským bukkake a fistingem pop music.

ALE TEPLÝ TO TEDA BYLO DOST.

PS: pokud jste se na koncert nedostali tak nezoufejte. Asi čtyřicet profesionálních kameramanů idiotů pořídilo minutové klipy na své Samsungy z dvaceti metrů, takže se určitě brzy objeví mnoho velmi kvalitních záznamů toho, jak na pravé straně pódia blikalo modré světlo a vcelku působivé zachycení faktu, že se lidem třepe ruka.

PS2: Jeho nejnovější album Bones najdete v Dropboxu.

 

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s