Mark Templeton – Jealous Heart

a3020762315_10

Klikat na internetu na desky s tagama noise, drone, field recordings je jako klikat na klitoris jakýkoliv holky. Děláte to dlouho, nikam to nevede a jen jednou za čas z toho má někdo radost. Přesně takhle jsem se doklikal až k Markovi Templetonovi. Nevím proč, ale napadlo mě, že byste možná chtěli o tom albu něco vědět a tak jsem pokračoval v klikání na různý rozhovory a recenze, což zpětně považuji za nápad skvělý asi jako dívat se na rozhovory s Janem Kollerem. Pro ty z vás kdo ale vůbec netuší, kdo je Mark Templeton, tak je to kluk z Kanady, který chodí po baráku svých rodičů, hledá starý kazety a videokazety a z těch pak vytahuje zajímavý zvuky a ve svým Makintošu, kterej stál tolik peněz, jako životy patnácti etiopanů, ty zvuky pak různě šteluje pomocí myši, klávesnice a monitoru  do čehosi, co připomíná písničky, které pak my, znudění Evropani bez zajímavých věcí jako hladomor, války, AIDS nebo ebola, můžeme po nocích stahovat z internetu a hluboce nad nimi přemítat.

Tak jsem tedy učinil a musím říct, že i když to album nedává smysl, po čase se zadře pod kůži a zůstane tam, protože Templetonovic dusivé schizofrenní tlačení loopů a samplů nakopává ke krásné melancholicko-pesimistické náladě. A to je pro mě, kluka citlivýho, to nejdůležitější. Pokud jste tedy kamarádi s projektu typu William Basinski,  je tohle album jasná volba. Navíc, oproti dalším nudivým pičusům, tohle album sem tam sklouzne trochu víc do zákonů elektroniky, takže tu sem tam máme něco jako beaty, který jsou sice tak pomalý, že by je předběhla i vaše babička, ale i to se počítá.

Loopy Marka Templetona

Loopy Marka Templetona

Abych si ale nepřipadal tak hloupě, že jsem Vám o Templetonovi neřekl víc, pro nápravu karmy jsem dal dohromady alespoň pět zajímavých faktů, které určitě víte. Jelikož vím, že všichni na internetech mají takovýhle články rádi.

  1. Když se najíte, tak se pak i vykadíte.
  2. Rychlovarná konvice umí ohřívat vodu.
  3. Přes den je světlo.
  4. Auta jezdí po silnicích.
  5. Byli jste ve vagíně vaší matky.

Album v Dropboxu.

Akce/deska: Deafheaven /Sunbather / 007

Dámy a pánové,

Apačka pořádá koncert a to by nebylo, abychom se tady o tom nezmínili. Jednak je to hodná holka, co nepije alkohol a nebere drogy a vždy pomáhá babičkám na přechodě, jednak jde tentokrát o opravdovou kapelu, která opravdu hraje dobrou hudbu a né jako ty bandy kokotů co sem vozí normálně, co se španělkou brnkaj kántry a zpívaj o Ježíšovi. Deafheaven jsou mohutní, temní zmrdi, které musíte slyšet, jestliže se chcete na Náplavce s někym kamarádit. Ale o to tady nejde. Jde o to, že tentokrát si klan hipsterů zasedl na doopravdy dobrou kapelu, která tahá ducha Envy zpět na výsluní, tentokrát s větší dávkou emocí, post-rocku a fousů. O kapele se víc dočtete níže, v recenzi na jejich poslední, druhou, loňskou desku Sunbather (která má tak hezkej vinyl, že si rovnou přibalte pětikilo na nákupy), takže si jen pamatujte, že tyhle démony můžete vidět v úterý večer v nejmenším klubu na světě, a to v pražské 007. Po letošním koncertu v Barceloně můžu upřímně říct, že kdo tam nedojde, ten je out jak Lenka Kořínková.

FB event: https://www.facebook.com/events/274659726042769/

Last.fm: http://www.last.fm/event/3844423+Deafheaven+at+007+on+5+August+2014

Deafheaven-Sunbather11

Třicet osm a půl minuty zoufalství. Tak se klidně mohlo jmenovat první album dvojice Deafheaven. Místo toho se jmenovalo Road to Judah a rozdělilo fanoušky black metalu na dva tábory. Ty co to akceptovali, páč „to prostě byl skoro black metal“, a ty co to nemohli zkousnout, protože „to skoro není black metal.“ Normální lidi ví každopádně tuší, že správný postoj leží někde uprostřed, jinými slovy, buďte rádi, že někdo s black metalem vůbec koketuje. Jednak je na čase rozšířit crossoverové pole o další žánry. Jednak je na čase pustit do zatuchlé kobky trochu světla a ukázat světu, že black metal není žánr okupovaný výhradně a pouze mogulama pomatlanýma černými temperami.

Pokud se ortodoxním fandům s první deskou přitížilo, s novinkou Sunbather jim taky pravděpodobně nebude zrovna do skoku. To co si lidé z „vnější zóny“ nyní osvojují jako své má se základy black metalu jen styčné prvky. To vše stačí na koňskou dávku nenávisti ze Skandinávie a stejnou dávku lásky z hipsterské Ameriky. Post-rock s kterým, jak ukazuje díra času,na první desce Deafheaven jen lehce koketovali, je tu nyní zastoupen v míře víc než epické.

Abychom si to ujasnili. Tvrdost nevylučuje epičnost a epičnost nevylučuje tvrdost. Hádat se o žánr je v roce 2014, v roce všichni mrdáme všechny, absolutní ztrátou času. Hudba se požírá a ze zad se jí rodí další děti. Berte nebo nechte být, Sunbather se kloní jako přímý potomek, toho času sirotek (ano, jsem básník).

Flirtování s atmosférou je na Sunbather stěžejním stimulantem pohybu. Jakkoli se debut zmítal v black metalové náloži, kterou unášely pateticky naložené podklady někam směrem k pozdním devadesátkám, tak s příchodem novinky se vše podřídilo formě, délce, útoku a hluku. Abych nevypadal jako abstrakní kokot – vše startuje devítiminutový Dream House, óda na umrlcův/umělcův život na americkém předměstí. Nicméně, mezi námi, těžko se najde někdo, kdo by dokázal rozšifrovat texty, které zní asi tak, jako když vaše kočka čůrá v dešti. Pointou je nálada, která je nastolena hned ze začátku. Není postupně budována, protože vrcholů a pádů je tu víc než by se na jednu desku slušelo. Konceptuálně to ale sedí všechno dohromady. A to víc než dobře. Pakliže se budete snažit deskou projíždět v shuffle módu  a lá „mám to ráda na rihannu“, brzy vám z ní zůstane jen nesmazatelný zmatek a bolehlav.

Jestli debut zněl jako přímočará, nevyskákaná, první onanie, pak dvojka s úvodem rázně řekne, kdo dospěl a kam se vydal. Intermezza se tu nevyskytují jen v podobě až ambientních, kinematických a sentimentálních songů, ale i v rámci písní. Dávají jim netušený nádech, hloubku a komplexnost, kterou si jiné, přímočaré black metalové kapely můžou leda tak vyškrábat ze snů. Když se nad tím zamyslíte, není žádný šok, že spojení black metalu a post-rocku funguje. Principy, na kterých jsou tyto žánry postaveny jsou v podstatě identické a ve správné dávce se dokáží velmi vydatně podporovat. Emoce jsou prapůvodem a důsledkem všeho. Pakliže smícháte my-bloody-valentinovské variace na nehybnost a black metalový řev společně s kulometnými bicími – můžete vůbec někde udělat chybu?

Velkým plusem jsou ony zmíněný intermezza. Irresistible nebo Windows (s namluvenou pasáží z Nesnesitelné lehkosti bytí – samozřejmě že děkujeme pane Kundera, Quelle est la baguette?) tu neplní roli výplně, jak je tomu v drtivé většině případů, ale důstojně, systematicky a nenásilně posouvají album dál, přičemž zvládají i funkci daleko složitější – dávají všemu slyšenému a nadcházejícímu daleko větší hloubku. Místo vydechnutí a nabrání sil k vstřebání další mladické averze vůči „to je úplně jedno čemu,“ fungují jako katalyzátory momentů předešlých. Paradoxně jsou motorem veškeré agrese. Když v titulní Sunbather po úvodní tříminutovce dostanete post-rockovou mezihru na pár akordů, políčka do sebe zapadnou a vám se v hlavě rozpomene moment, idea, kontinuální souhra.

Jestli se něčím projevuje dospělost, pak je to schopností vracet se zpět a uvědomovat si svoje chyby. Umění zaplácnout je a vytvořit z nich monument, který se nemusí za nic stydět. Tím monumentem je Sunbather, který se valí z kopce nonstop dlouhých šedesát minut, aby vás na konci nechal převálcované, vyždímané. Ale zároveň i odpočaté a s pocitem, že jste šli do nádherného, ambientně hlubokého a shoegazového lesa. Ve kterém jste měli sen. Ve kterém zrovna projížděl tank. A v tom tanku hrály všechny screamo kapely světa.

Album v Dropboxu.