The Body – I Shall Die Here

rvngnl25lp-thebody

The Body se loni přifařili s novým albem I Shall Die Here, což by mě nechalo naprosto chladným, páč jako holohlavej už prostě nemám legitimní nárok poslouchat sludge nebo doom metal (metal, který se hraje v domech). Jenže co čert nechtěl, producenta jim dělal Čarodějnická kápě, alis Haxan Cloak. Jsou alba, u kterých nepoznáte, jestli je nahrál leguán, svišť nebo Jarda Šimek, a pak jsou alba, u kterých je rukopis tak zřetelný, že nemusíte bejt grafiátor, abyste z podpisu odhadli, že je udělal někdo………. kdo se umí podepisovat. Tato pointa vypadá hodně slabě, ale na to že jsem střízlivej si docela gratuluju.

V případě Haxana Cloaka, aka Bobbyho Krliče je podpis velmi zřetelný od první do poslední minuty. The Body proti předchozím albům zpomalili ještě víc, někam na úroveň Karosa jede do kopce, a celou tu dark ambientní, doom-metalovou utahanost ještě obalili dostatečným nánosem dronejueu (pokud jste to nevěděli, slovo drone se skloňuje dle pravidel českého pravopisu podle Roberta Reichela, vzor Patrick Roajea: 1. droun, 2. dronejueu, 3, droneáju, 4. droneáujáa atd) a atmosféry, která se dá nejlépe popsat jako „velmi rezavé kladivo padající ve slow-motion na hlavu prasete.“

Jinými slovy, tohle je album, které doporučujeme pouštět, když vám stará dá do guláše málo cibule a vy ji jdete ztrestat. Aby mě nikdo nenařkl z šovinismu, samozřejmě toto album doporučujeme, i když Vám dá do guláše málo cibule váš přítel. To se ale nikdy nestane, protože všichni víme, že chlapi jsou lepší kuchaři. Hruška, Babica, Jirka Pomeje v Prostřeno, mám pokračovat? Ale zpět k albu: otvírák s názvem tak dlouhým, že jej odmítám přepisovat velmi jasně navodí náladu alba. Křik rozetne ticho, přidá se kytara nalaďěná na kýbl s uhlím a do toho začne hrát Lee Buford na tmu. Víc než apetit si tentokrát připravte nervy, protože album se vám zakousne do krku a horko těžko vás pustí nadechnout někam nad hladinu. Ano, né nadarmo jsem spisovatel.

Bonusem jsou pak songy, kdy je zcela očividný, že je nahrál Bobby sám, když si kapela odskočila dokoupit Kozly, jako například Hail To Thee, Everlasting Pain, kterou si můžete pustit na videu, které jsem sem díky svým dlouholetým IT zkušenostem vložil. Krátce a jednoduše, tohle je nejlepší doom metalový album posledních let, který navíc zní jako metalový pokračování předloňskýho Haxanova Excavation. Lepší už by to být mohlo jedině kdybych tam hrál penisem na ukulele z mrtvý pandy.

V Dropboxu.

thebody

 

Periskop – 40 alb

a0897587356_10

Periskop je kluk z Dánska, který by si měl podle všeho co nejdřív dojít k psychiatrovi, protože natočit 40 alb ponorkový hudby už nepovažuji za něco normálního (a to za normální považuji s přimhouřenýma očima třeba i Slováky). Nicméně, je potřeba uznat, že se do toho borec pořádně ponořil (hahaha lol) a stvořil prý „longest release in the history of Denmark.“ Očividně asi neví, že Nicklas Bendtner má v gatích trošku delší release. Ale nechme si debatu o penisech dánských fotbalistů až na mistrovství Evropy, kde je zcela jistě podrobněji rozebere Pavel Tvaroch.

periskop-s329-05_800

Jak už bylo řečeno, Periskop – 40 je projekt, který uspokojí především ponorkáře a pak také lidi, kteří mají rádi následující: deep ambient, dub ambient, dark techno, noise, industrial elektroniku, minimal techno a tuleně. Na projektu se podíleli ještě nějaký další lidi, ale všichni to byli Dánové a my tu nebudeme předstírat, že by nás to nějak zajímalo. Kdo hudbu dělá je vedlejší. Na čem záleží je, jak dobře se u toho dá kadět nebo kopulovat. A u tohoto jde vážení obojí!

Vše si můžete zadarmo stáhnout buď z bandcampu, nebo jako balíček přímo zde (3,1GB). Matematicky speaking, jedná se o 288 písniček o celkový stopáži dlouhý jako život africkýho dítěte. Během poslechu si ale raději udělejte pauzu, jinak dostanete ponorkovou nemoc (TROLOLOLOL)