Enjoy Yourself, It’s later than you think #3 + PODCAST PART 2

Bom Ronaldo.

 

Jak Vám funkuje život? Všechno na pohodku? Hned na začátku bych rád utnul všechny srandičky, poslední dny jsem docela přemýšlel a chtěl bych Vám teď říct, na co jsem došel:

Na záchod!!!! Lol

dds

giphy.gif

Valby z internetovejch stranek pokračujó, tenhle rok je prostě rok hudby. Kromě teda country festivalu v Las vegas. Ale nechme to téma být, nerad bych si z toho střílel. Nejdříve začneme restama – v létě sem sliboval, že se v telegram channelu objeví projekt z Porta, co se jmenuje ATILA. Se mnou chodil na základku jeden Atila, ale to není on. To je jinej. Tak prosím vás spolužáci ze základky, jestli tohle čtete, tak to je jinej cápek. A Atilo, jestli to náhodou čteš, tak ty to nejseš. DUHH. Jeho jediná dlouhá fošna je extra-luxusní nejen s přihlédnutím k portugalskému měřítku (to by byla luxusní deska i field recordings mrtvé kachny běžící půlmaraton s harmonikou přivázanou k anusu – počkat, pokud se někdo jmenuje Anička, může se její prdeli říkat Ananus?), ale obstojí i v OSMTT, tedy v oficiálním světovém měřítku Temného techna. Že jste nikdy neslyšeli, že takový měřítko existuje? Ne? No tak vidíte, zase jste se dozvěděli něco nového.

Přirovnal bych ho někam na půl cesty mezi Kangdinga, Petit Singhe, Belief Defect a bušení do prdele Vaší holky. Kladivem. Zde ponechám prostor pro Vaši imaginaci:

 

 

 

 

 

Další valba, nebo jak my mladí píšem – fošna, tedy placka, je od maníka, kterej se nejmenuje  Petr Pokorný, ale Dave Phillips (a který už je v Telegram channelu ke stáhnutí!). Na bandcampu můžete očekovat jeho projekty, a že jich má dost. Co je ovšem stand out peklo, který vám zasadí ráznej beeeeef na solar, to je deska RISE, čti Rýže. V rámci zdokonalování mé takřka dokonalé postavy jsem začal před nedávnem běhat a kdo z vás běhá, ten mi dá jistě za pravdu, že:

– po deseti kilometrech se vám chce strašně moc guns’n’roses
– s dobrou hudbou to utíká lépe
– Ovčáček je pičus

V tom případě neposlouchejte Rise při běhání ani omylem, páč jinak zešílíte. Já tuto chybu udělal, protože jsem si vůbec nepamatoval, proč jsem tuto věc stáhnul a jak to vlastně zní. To se vám přihodí, když má vaše složka Neposloucháno 430 podsložek. Ale abych se vrátil k příběhu. Pamatuji si to, jako by se to stalo v první polovině října. Byl 5. říjen, šel jsem běhat. Stará v práci vydělává love, já volníčko, říkám si švihnu si pár kiláčků do té vedlejší vesnice a uvidím co pak, jestli pohonit nebo televize. Tak jsem začal, udělal jsem kroky a tím jsem se rozběhl, což je ovšem natolik samozřejmé, že jste to vůbec nemuseli číst. No, už je pozdě. Dave Phillips startuje první song něčím, co připomíná nepravidelné mlácení sbíječky do plechových, červených vrat. Nebo modrých, to už je asi otázka názoru. Inu, řekl jsem si: zajímavé. To jsem ovšem ještě netušil, co mám před sebou. Bylo to auto a tak jsem jej oběhl.

Ale zpět: ta deska je čiré peklo, víc a víc mě psychicky drtila a to, že jsem fyzicky krachoval také na zážitku a mém pocitu jen přidalo. V jeden moment jsem si myslel, že se už zblázním, vytrhám si z těla všechnu krev a hodím ji do struhy. Dlouze jsem přemýšlel, jak to album popsat, a myslím, že nejvíc to asi vystihuje, že je to jako sedět v čekárně v Očistci, a čekat až budete na řadě, přičemž za dveřmi kolega před vámi již prožívá absolutní peklo, které k vám doléhá přes ty dveře, které jsou vyrobeny z mrtvých psů, slz, potratů a kapusty. (Autor je básník)

Stahujte a pokud učiníte, prosím dejte si celou exkurzi naráz, od začátku do konce, jinak se to album rozpadne na kousíčky a vy se připravíte o katarzi a osvícení. Chybějící osvícení můžete samozřejmě kdykoli nahradit lampičkou svítící na čelo – odtud slovo osvícení.

Hudebně je Phillips, alespoň na této desce, něco jako nepřístupnější a v pravdě nemilosrdný Frost. No to byl panečku oslí můstek. O Frostovi jsem blábolil až moc dlouho v posledním podcastu, a myslím, že něco je ještě i v tomto díle, ale o Super dark times jsme tam vůbec nemluvili. A je to škoda, protože tahle nová fošna s OST k stejnojmennému filmu (taky není špatnej) je letos asi nejlepší věc, co vypustil (společně s EP Treshold of pain). Škoda jen, že songy doplácí na filmový formát a jsou kratší než by si zasloužily, než se z nich dokáže vykutat maximum – třeba takový True lies a Minesweeper II natáhnout na deset minut a byly by to nejlepší věci, co kdy udělal. Ale člověk nemůže mít všechno – a já už mám velkej penis a k tomu ještě velkej penis.

Sice se toho letos urodilo požehnaně, ale teď se podíváme do dávné minulosti – loni vyšla první deska Violent Magic Orchestra a i když slovo orchestra v názvu nikdy nevěstí nic dobrého, tentokrát ano. Cože? No, každopádně, VMO uspokojí naprosto všechny, kteří mají rádi, když hraje techno, death metal, noise a industrial naráz. Už tedy nemusíte zapínat čtyři přehrávače naráz, ale stačí si pustit tuhle desku, která zní jako Extreme Precautions krát dvanáct. Což teda není tak překvapivý, když vezmeme v potaz, že je to projekt Mondkopfa (duhh) a Swansona (ex-Yellow Sawns) (link, čuráci). Snad jste to všichni pochopili.

No a teď rychle zfouknout to nejhorší – níže najdete druhý díl říjnového podcastu, který bohužel pokračuje tam kde předchozí skončil, tedy již ve fázi těžké intoxikace, která mimo jiné ústí v dvacetiminutový klimax na konci, během kterého dojde i na prdění a blábolení. Já za to nemůžu. Nikomu tedy nedoporučuji poslouchat až do konce.

Jo a nezapomeňte samozřejmě projet náš YT kanál s našema skvělýma literárníma recenzema, vy pohani. Kultura!!! Novej díl každý úterý, když se nám chce.

 

Jo a už jsem psal, že všechny alba najdete v telegramu? No tak už jsem to napsal. Jo a jelikož nám přichází podzim, čas klidu, míru, sentimentu a sebevražd, je čas si rozvalit pupek a valit nějaký guilty pleasures typu Wintersleep, Sarah Džafe a Son Lux. Son Lux vydává brzy zase novou desku a zase zní stejně a zase je to nějakým záhadným způsobem přitažlivý. Dream state, první singl, je výtečnej a hlavně v druhý polovině dobře kulminuje. Asi to nahrály na kulmy.

A když už jsme u těch novejch desek, je venku i nová Melanie Di Biasio, buchtička, která vypadá dobře na každý druhý fotce, ale na každé desce zpívá dobře. Loni nebo předloni, už ani nevím jak pořád jen kadím a masturbuju, vydala hokus pokus Blackened Cities, 24 minutový trip-hopový masterpiece, a zamířila tím doprostřed mého srdce. Přímo vedle pornhubu. Letošní deska se jmenuje Lilies a je to taky solidní fošna, přesně taková, jaká je na podzim potřeba. Kdo má rád jazz, trip-hop, blues a sexy hlasy, ten tu bude doma. Takže tak.

Extreme Precautions – I

original

Za život jsem měl tak tři dobrý nápady. Hrabat na gramofon ozřalej rozhodně nebyl ani jeden z nich. Vůbec nevím, proč mě napadlo použít k hudbě gramofon, když jsem byl tak zlitej, že jsem nedokázal rozeznat ani vlastní prd od písničky. Ale stalo se.

Jelikož jsem správný kutil, který opraví vše, trvala mi koupě náhradní jehly jen třičtvrtě roku, což je asi o čtyři roky míň než běžná doba, za jakou koupím novou žárovku nebo dojdu k poštovní schránce. Inu, hudbu prostě miluju, jde to vidět. Proč o tom píšu. Zhruba v té době, kdy jsem zmrvil gramofon mi Šumivo koupil vinyl Extreme Precautions. Chtěl bych napsat, že je to opravdový kamarád, protože to udělal nezištně a nechtěl za to ani blowjob nebo přestěhovat ledničku, ale nedávno byl v AZ kvízu a neřekl P jako Palivo, čímž všechny svý dobrý skutky totálně pochcal a hodil do rokle zapomenutí.

Dnes jsem tedy domů donesl novou jehlu, která stojí mimochodem skoro tolik jako tři černošský děti, a když jsem projížděl, co si pustím, uvědomil jsem si, že mám v poličce tuhle nerozbalenou fošnu. Ano, fošnu. Tak to vy mladí říkáte. Že se nestydíte.

No a při poslechu jsem si uvědomil dvě věci. Zaprvé, že se mi chce docela dost kadit. Nebyl jsem kadit od včerejšího večera a to jsem mezitím snědl toast, banán, dva jogurty a čínskou polívku. A za druhé, že jsem naprosto zapomněl o této bestiální desce napsat.

Jak asi víte, pokud nejste úplní žaludi, tak tady u nás na Wejvaru máme docela rádi Mondkopfa. Zvýraznil jsem vám odkaz na článek o něm, tak buďte od tý dobroty a klikněte na něj, nebo jsem to dělal úplně zbytečně. To bych se na to pak taky mohl vysrat.

Co hraje Mondkopf jsem tedy už napsal dříve a důvod proč s tím otravuji zrovna teď je ten, že Extreme Precautions je další projekt Paula Régimbeaua, alias Mondkopfa. Ten to sviští zákrutami elektronické hudby jako by se nechumelilo – prvně dancefloor, pak techno sety, nakonec industrial a noise – a v poslední zatáčce do toho přibalil ještě tento brutální grindcorovej, death metalovej elektronickej výplach, který by dokázal zabít babičku na třicet metrů.  Zní to jako prapodivná kombinace (vlastně jen udělal techno desku na blast beatu (což je násyp, který „vynalezli“ Napalm Death a který uslyšíte na prakticky každé grindcore/hardcore desce), ale funguje. Sám Régimbeau k tomu přistupoval jako k terapii – po Hádesovi a DJingu už byl tak znavenej technem, že si potřeboval ulevit. A tak vznikl (zatím jednorázový) projekt Extreme Precautions. Za týden, mimochodem. Nevím co stihnete za týden vy, ale já tak maximálně sedmkrát usnout, sedmkrát se probudit a sedmkrát se vykadit.

Vzhledem k tomu, že Extreme Precautions v podstatě variuje stále stejný princip, stačí když si kliknete na video výše a poslechnete si, jak to zní – pak budete mít plus minus představu o všech dalších písních, přičemž některé jsou ještě brutálnější a některé jsou více melodické.

Album najdete v Dropboxu.