Best of 2014

Teď všichni čekáte žebříček toho nejlepšího z roku 2014. Hovno. Hahá!

Jistě ste si všimli, že byl nedavno jeden příspěvek v američtině. To proto, že jsme s Šumivem byli nedavno na tři tejdny v Americe respektive v Kanadě. Jelikož jsme life-stylový magazín, tak jsem se rozhod, že napíšu jaký to bylo, protože bych před odletem ocenil, kdybych věděl jaký to bude a co mě čeká. A můžete si to přečíst i doma! Sice už jsme všude byli, všemu rozumíme nejlíp a od všeho máme klíče – ale v Americe jsme ještě ani jeden nebyli. Oproti jiným vzdálneným destinacím je zarážející, kolik toho člověk vlastně zná z filmů a jak povědomý mu jsou Spojený státy. Respektive teda města. To je totiž taková věc. My jsme takový specifický urban turisti, odborně se tomu říká „píče, který nic moc nezajímá” a tak jsme hledali kam se podívat, spíš podle letenek, než podle obrázků na gůglu. V důsledku hledání cenově schůdnejch letenek jsme se nakonec rozhodli pro 3 tejdny a trasu Praha – Londýn – Chicago – NY – Dallas – Vancouver – Londýn – Praha. S tím, že Londýn a Dallas byly pouze přestupy.

Pokud si kdykoli v budoucnu budete kupovat letenky na delší vejlet a poslední let bude obsahovat 17 hodinový čekání na spoj domu a 10ti hodinovej časovej posun, tak si kupte heroin. Fakt.

První věc potom co jsme vystoupili v Čikejdži (slangový výraz) z letadla bylo samozřejmě to, že jsme začli na celý kolo řvát “Make some Ill Noise!!!” a děliali ill noise. Extra-LOL, nechápu, že sem neviděl jediný triko “Make some ill noise!”. Krom toho, že tam ještě nepřišli na tendle vtip, je Chicago moc pěkný město. Hlavně se teda vyznačuje tím, že všichni lidi, který tam žijou sou milý. Přehnaně milý. Každý rozhovor v restauraci, baru, lyžařských potřebách, konírně a buhví kde jinde začíná bez prdele takto:

Vy: “Hello.”
Oni: “Oh hiiiii! How are you today? You goooood??”
Vy: “I’m fine.”
Oni: “Oh you goooood? That’s goooood!”
Vy: “Two jägrmeisters“

A tváří se u toho takhle:

britney

Výhoda je, že se to opakuje pořád a pořád dokola a vy se tedy můžete naučit na to reagovat a na všechno jim odpovídat otázkou “I’m good, you good?” a máte klid. Tento jev se dle našich zkušeností vyskytuje jen v Čikejdži a pokud to aplikujete napřiklad v NY, tak vypadáte jako retard. Všímáte si toho, jak často používám “my” a “nám”? Potom, co nás servírka v restauraci na základě dotazu, kam jít na halloween, poslala do Boystownu, což je čtvrť teplá jak jednorožec, jsme si začli uvědomovat, že vlastně vypadáme jak dvě buzny. Nechápejte mě špatně, stejně jako Palivo je mám rád, ale osobně hasiče radši posílám na zásah jinam.

Co se týče ubytování, tak jsme volili spíš low budget, ale taky co nejmenší interakci s cizíma lidma – rozumněj žádnej couchsurfing. Spali sme v hostelu, kterej inzeroval 4-postelovej pokoj, ale ty postele byly vlastně palandy a to bylo celkem na hovno. Jeden cizí člověk v osobním prostoru už je moc, a šest je pak ještě šestkrát víc a tudíž je to horší. A pivo stojí 5 dolarů a to si jich pak dejte každej den osum, abyste usnuli hned co zalehnete. Šumivo si vzal leasing hypotéky na hypotéku a zdatně to tam sesílal každej den.

Aby usínání bylo přeci jen snadnější, tak sme každej den nachodili něco přes 20 km. Nekecám. Nevim co se nám stalo, ale prostě sme furt chodili. Bolí z toho nohy, ale člověk aspoň ubije čas. Tejden je na Čikejdž prostě moc. Po třech intenzivních dnech nebylo co dělat. Absolvovali sme Chicago Art Institut, kde visí všechny věci jako Hopper, Pollock, Monet, Picasso a stali se z nás experti na umění. Pak jsme byli v Second City, kde začínal se stand-upem Bill Murray a Dan Aykroyd. Tam jsme zažili taky jedinej střet s místním obyvatelstvem, kdy sme se bavili s nějakým cizím párem a šli s nima po skončení představení někam do baru. Bohužel si ani jeden nic nepamatujeme, protože – poznatek k zapsání – americký pivo vůbec neni tak hrozný, jak se furt vypráví a když se pije na lačno, tak to končí stejně jako v Čechách. Výsledek večera jsme se dozvěděli až po návratu z výpisu účtu.

Já i Šumivo jsme sbírali v devadesátkách basketbalový kartičky a umíme zpaměti celou pětku Bulls 97, takže jsme vlastně do Ameriky jeli s hlavním cílem, podívat se na zápas NBA. Chytli jsme akorát začátek sezóny a předem jsme si koupili lístky na NY Knicks. Než jsme se dostali do NY, tak jsme skoro každej večer v Čikejdži koukali v barech na basket. Co taky jinýho dělat, žejo. Důslednou analýzou sem si taky všiml, že už nehraje Detlef Schrempf. Velká škoda. Pro NBA to znamená to samý, jako odchod Vratislava Lokvence z Kaiserslauternu pro Bundesligu. Taky se z toho ještě nevzpamatovali.

detlef

Jeden večer jsme museli basket v baru vynechat a to když shodou okolností hrál v Constellationu (klub, kterej založil nějakej jouda z Pitchforku) Ben Frost. Přísahám bohu, že to je náhoda a že sem se to dověděl až potom co sem měl letenku. Samozřejmě sem si nemohl nechat ujít koncert číslo dvanáct a pěkně jsme se s Šumivem vesrali přes Frosta na guestlist. Viděl sem Frosta hodněkrát, ale tentokrát proběhlo to, čeho jsme se v Praze nejvíc báli – že vypadne proud a Frost vyndá zpod kabátu obrovskej palcát a vyvolá magickým sýrem přerostlou krysu, na kterou nasedne a vydá se na ní skrz publikum směrem ke zvukaři a ten palcát mu zarazí do ksichtu. Překvapivě byl v pohodě a přešel to s úsměvem. Poté se to stalo ještě šestkrát a set končil dost nasranej. Bohužel potom neměl moc náladu si povídat o tom, jak se mám. Jen mi to potvrdilo muj názor na Pitchfork.

Pak už nevim co jsme přesně dělali, ale následoval přesun přímým letem do New Yorku. Už v Čikejdži nám přišlo jako dobrej nápad kontaktovat kluka, kterej stojí za projektem As Gideon Weeps a kterej je z NY. Nevim jestli už jsme to sem dávali, ale obzvlášť první deska stojí dost za zmínku: Screamo post-hardcore náser – tady bandcamp

Jelikož se bojim jen pavouků v Hradšínský a širýho moře, nedělalo mi žádnej problém mu napsat mail s žádostí o veřejnou zkoušku pro nás dva. On dokonce souhlasil a vyměnili jsme si asi 15 zpráv kdy a kde se sejdeme a jak veme kytaru a zahraje nám něco a uděláme s nim rozhovor sem na lifestylový magazín a všechno bude fajn. Pak nám ale došlo, že bysme za nim museli jet asi 40 min někam severně nad NY, bavit se s nim o tom co studuje, i když je nám to vlastně uplně buřt a pak jet zase zpátky a vlastně se mi chtělo čůrat a Šumivo měl hlad. Tak sem mu napsal, že má Šumivo chřipku a že nikam nemůžeme jet. Z odpovědi to vypadalo, že je docela zklamanej, protože se těšil na setkání s fanouškama (na FB má asi 200 fanoušků, což je skoro stejně jako Wwwar.. haha). Nicméně sem mu slíbil, že mu udělám koncert, až se odváží do Evropy, tak uvidíme.

New York je ok. Oproti Čikejdži to je spíš zklamání, baráky pěkný, ale všude roztahaný. Odstěhovat se tam na delší dobu by mělo smysl, ale na výlet do NY na pár dní bych už nejel. A hlavně bych už nikdy nešel na zápas NY Knicks. Madison Square Garden byl na zápas s Washington Wizzards vyprodanej a 150 dolarů za lístek jsme si omlouvali tim, že to je přece NBA a tam hrajou černoši a černoši umí rapovat a smečovat. Za celej zápas jsme viděli dvě smeče. Dvě. Opravdu dvě. New York dostal asi o 20 bodů. WTF?! Sportovní zážitek na úrovni Bohemians – Příbram.

Spravit chuť sem si chtěl návštěvou rezidence Dakoty, kde natah brka John Lennon. Netajím se tím, že kdybych mohl cestovat časem, tak nepojedu do roku 1942 prdnout Hitlerovi do kafe, ale o pár let dál zrušit Beatles. Šumivo byl bohužel proti, protože se bál, že se tam budu chtít fotit s kytarou jak zpívám “Imagine no John Lennon, It’s easy if you try”, což sem taky měl v plánu, ale bylo mi řečeno, že už je to přes čárku. Stále nesouhlasim. Tak vlastně beru zpátky, že už nikdy nechci do NY na pár dní. Vlastně bych se tam někdy rád podíval s Palivem a nafotil nějakou pěknou fotosérii. Nebo klip. Pláč Hoven covering Scatman John – “I’m a Chapman, pí papa padapo, papa padapo“. Víte co je potřeba, aby si Beatles zase spolu zahráli? – Dvě kulky. Hahaha.

Pak následoval přesun do Kanady, ale o tom mám povinnej featuring na jiným blogu, tak to nebudu plácat sem. Všehovšudy to bylo dobrý, ale na dvě města moc dlouhý. Za dva tejdny se podle mě daj stihnout v klidu i města čtyři, potažmo, pokud někoho zajímá interakce s cizíma lidma, tak se asi ten čas v jednom městě ubít dá. Jo a nemaj tam moc knedlíky. Osobně víc fandim Asii a podruhý se radši podívám do Japonska, než do Ameriky.

Double report a alba: Son Lux / Zebra Kočky

son

Jelikož jsem už tak starý, že ráno ani nemusím nastavovat budík, protože mě v pět budí chcaní, na koncerty chodím opravdu výjimečně. Většinou se na nich totiž nedá sedět a do toho hraje hlasitá hudba, takže se špatně objednávají jégry na baru. Tenhle měsíc jsem se ale přemohl a zkusil Pečivého metodu „koupím si lupen v předprodeji, to mě donutí tam jít.“ A doopravdy to, na rozdíl od Pečiva, který utratil asi 14 900 euro za vstupenky na koncerty na které nešel, zafungovalo. Šel jsem, slovy, na dva koncerty! A jelikož tam vždycky byla předkapela, tak jsem šel vlastně na čtyři koncerty.

Jako správnej mentál jsem se den před Son Luxem úspěšně vyndal jako čokl, spal asi tři hodiny a pitím portugalského patoku sem si přivodil řádnou sračku, ale i tak jsem se připojil k Čabině a jel se podívat, jak to Son Lux rozjede v pražském Meet Factory. V Meet Factory jsem zjistil, že se vůbec nic nezměnilo. Všechny holky tu mají pořád tolik chlupů v podpaží jako já na ksichtě, kluci se zdokonalili v opírání se o sloup, zatímco jejich flanelky vějí do prázdna jejich abstrakních vět jako třeba „ale to s kauzualitou nemá co dělat, Radime, pičo,“ zatímco Radim kontruje, že „tyhle amplitudy posloupnosti jsou,hmm, relevantní.“

Jako první hráli Cloud Boat, jediná kapela, kterou jsem objevil díky Rádiu 1. Mimochodem, pokud hledáte dobrou drinking game, dejte si panáka pokaždé, když moderát Rádia 1 udělá hmmmmmmmmmmm. Jeden vstup a spíte na podlaze. Šumivo na Cloud Boat byl v Potrvá a říkal, že to bylo dobrý, v Meet Factory jsem měl ale pocit, jako bych sledoval Jamese Blakea, kterého na levé a pravé straně doplňují dva kývající se mončičáci. Znělo to dost teple. Myslím, že to na objektivní report, od někoho kdo má penis a strká jej do žen, bohatě stačí.

Pak přišel konečně Son Lux aka Ryan Lott a věci dostaly trochu větší říz, i když teplý to teda bylo pořád dost. Ale s tím jsem počítal, vždycky když si ho pustím doma tak se mi hasič automaticky zmenší tak o tři centimetry na pouhých 29 cm. Alternate Worlds byly sázkou na jistotu jak rozjet koncert, to že hodil hned z kraje i Easy bylo taky plusem, aspoň se hipstři vycákali a mohli odtáhnout do foajé blekotat cosi o bytí a nicotě. Kytarista na rozdíl od Cloud Boat kroutil prsty místo špeků a dodal jeho intimním elektronickým aranžím až Santanovský nádech (a to píšu, aniž bych v životě slyšel od Santany nějaký song, ale to vy nemůžete vědět, hahaha). Bubeník to všechno házel do jazzu a celkově to znělo o dost líp než z desky – shock! Překvapilo i zařazení dost starých fláků, ať už to byl mash-up Claws s Let go, nebo prehistorický Break a Betray. Celkově to bylo dost dobrý, asi jako když vám mamka udělá po dlouhý době rajskou. Na závěr nutno podotknout, že Son Lux je roztomilej kluk, vokál má snad ještě čistější než na deskách a kdyby se rozpadl v karamel, tak bych překvapen nebyl. Show to byla dobrá tak moc, že jsem si dokonce koupil tričko. Bohužel, i po oblečení trička pořád vypadám jako píčus. Vyhozený prachy.

80%

Na další koncert jsem se opět vypravil s Čabinou, což je mimochodem skvělá kolegyně na koncerty, jelikož je chubby, takže moje libido je v klidu a můžu se soustředit na hudbu, zatímco mi nosí bundu do šatny nebo mi chodí pro drinky. A pak že jsou tlustý holky k ničemu. Podle mě by si každej člověk měl najít jednoho tlustýho kamaráda, kterýmu se pak může posmívat na svým blogu. To si tlusťoši zaslouží, o tom snad nikdo nemůže pochybovat. Dobrý je, že když si to pak přečtou, koupíte jim dva cheese a jste zase kámoši. Ale zpět k hudbě, protože toto je přeci hudební blog. Další koncert na kterej sem se vypravil byl emerickej černoch Zebra fukin Katz a ten dělá queer rap a teď si to zrekapitulujte: Černoch, zebra, kočky, bukvice, rap = může být lákavější kombinace? Hned po vejití dovnitř se potvrdila moje předtucha – teploušů tu bylo řádně. Nechápejte mě špatně, já je mám rád. Jen jsem napsal, že jich tam bylo hodně.

Den před koncertem jsem se jako správnej mentál sundal jak čokl a spal tři hodiny, opět, takže jsem si říkal, že pít nebudu, ale to jsem nevěděl, že se na place usazuje Sifon, takže jsem po Fantě do sebe šplíchl jégra, aby mi ty jeho rýmy utíkaly rovnou z mozku ven. Kde jsou ty časy, kdy jsem se na jejich koncertech nestyděl. „Auto jede, kočka přede.“ I mean, seriously? Přešel jsem tedy na místo, odkud nešlo vidět na Sifona a jeho taneční kreace „automatický robot na lince ve Škodovce“ a bylo vidět na Milesu a potají jsem si alespoň pohonil. Pak jsem šel do foajé zkontrolovat slečnu co vybírá prachy, páč je moc hezká a je tam vždycky. Má tak 14 kilo, 100 centimetrů, ale v obličeji je to úplný anděl. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, že bych jí třeba odrecitoval nějakou básničku, nebo že bych navodil nějakou diskuzi na téma surrealismu v evropské postmoderně, aby viděla, že umím i něco jinýho než se tvářit jako pytel sraček, který stojí u stolku a dívá se na ní pohledem „Jürgen na dětském hřišti,“ ale moc jsem se na to necítil. Navíc, kdyby se do mě zamilovala, museli bychom to dělat jen na koníčka, protože jinak bych ji rozbil jak Lego. Na druhou stranu, mohl bych jí kupovat poloviční jízdenky pro děcka. Ale dost už teorií.

Wéčka zdárně dohrály a za chvíli přišel na řadu Zebra Kočky. Od prvního momentu bylo jasný, že ten kluk umí udělat show, čímž potvrdil moji teorii, že k tomu abyste udělali dobrou show potřebujete jednu jedinou věc: černocha. Jelikož jsem si poctivě naposlouchal jeho úctyhodnou diskografii čítajících mohutných 7 songů tak jsem všechno znal a poznal a sem tam jsem si i zanotoval úryvky jeho hlubokých textů, jako třeba „Seeeeeeeexxxx,“ nebo  „Hold on, wait, what the fuck biiitch.“ Čabinu koncert ze začátku moc nebavil, protože Zebra přišel v masce a Čabina se masek bojí. To jsem zjistil nedávno, takže jsem ji samozřejmě objednal na Vánoce DVD Slipknotů. Pak si ale masku sundal, pak si sundal i overall a konečně vypadal jako člověk. Nějaký dj mu tam valil naprosto stupidní beaty a on do toho naprosto stupidně rapoval, ale to je všechno naprosto irelevantní, když máte vokál jako Busta Rým a vypadáte jako syn Tonyho Todda (ten bubák co hrál Candymana). Došlo na všechny klasické párty propriety, jako cákání šampaňského na zvlhlé lesbičky, nucené zpívání a selfíčka s dementama z Benešova. Vrcholem všeho byl párty tanec na stejdži a u toho bych se rád pozastavil – když prosím vás jdete tancovat na stage, voholte si kurva podpaží. Gratulace také směrem ke slečně na Zebrově levoboku, která dokázala ustát hodinový tanec ve stylu „jsem laciná, bezcenná štětka, která neumí nic jinýho než existovat,“ a posléze i odejít z pódia s výrazem, že je stále lidská bytost. Bravo. Závěr setu dokonal supr trupr song First name Zebra, last name Kaz, middle name Fucking, kdy jsme si všichni zanotovali text a při skákání se pocákali chlastem jako banda pičusů v Sasazu.

Závěrem bych chtěl vzkázat tomu křupanovi, co do mě během jednoho jediného večera asi osmkrát vrazil, že jestli ho ještě jednou potkám na koncertě, tak mu zabiju psa, narvu ho jeho matce do prdele, tu zabiju, narvu ji i s tím čoklem do prdele jeho otce a toho následně upeču podle receptu Láďi Hrušky.

Zebra Fukin Katz 100%

V Dropboxu naleznete:

Son Lux, alba:

  • At war with….
  • Lanterns….
  • We are rising
  • Weapons EP
  • Tear EP

Zebra Fucking Katz – Drklng EP