Enjoy Yourself, It’s later than you think #3 + PODCAST PART 2

Bom Ronaldo.

 

Jak Vám funkuje život? Všechno na pohodku? Hned na začátku bych rád utnul všechny srandičky, poslední dny jsem docela přemýšlel a chtěl bych Vám teď říct, na co jsem došel:

Na záchod!!!! Lol

dds

giphy.gif

Valby z internetovejch stranek pokračujó, tenhle rok je prostě rok hudby. Kromě teda country festivalu v Las vegas. Ale nechme to téma být, nerad bych si z toho střílel. Nejdříve začneme restama – v létě sem sliboval, že se v telegram channelu objeví projekt z Porta, co se jmenuje ATILA. Se mnou chodil na základku jeden Atila, ale to není on. To je jinej. Tak prosím vás spolužáci ze základky, jestli tohle čtete, tak to je jinej cápek. A Atilo, jestli to náhodou čteš, tak ty to nejseš. DUHH. Jeho jediná dlouhá fošna je extra-luxusní nejen s přihlédnutím k portugalskému měřítku (to by byla luxusní deska i field recordings mrtvé kachny běžící půlmaraton s harmonikou přivázanou k anusu – počkat, pokud se někdo jmenuje Anička, může se její prdeli říkat Ananus?), ale obstojí i v OSMTT, tedy v oficiálním světovém měřítku Temného techna. Že jste nikdy neslyšeli, že takový měřítko existuje? Ne? No tak vidíte, zase jste se dozvěděli něco nového.

Přirovnal bych ho někam na půl cesty mezi Kangdinga, Petit Singhe, Belief Defect a bušení do prdele Vaší holky. Kladivem. Zde ponechám prostor pro Vaši imaginaci:

 

 

 

 

 

Další valba, nebo jak my mladí píšem – fošna, tedy placka, je od maníka, kterej se nejmenuje  Petr Pokorný, ale Dave Phillips (a který už je v Telegram channelu ke stáhnutí!). Na bandcampu můžete očekovat jeho projekty, a že jich má dost. Co je ovšem stand out peklo, který vám zasadí ráznej beeeeef na solar, to je deska RISE, čti Rýže. V rámci zdokonalování mé takřka dokonalé postavy jsem začal před nedávnem běhat a kdo z vás běhá, ten mi dá jistě za pravdu, že:

– po deseti kilometrech se vám chce strašně moc guns’n’roses
– s dobrou hudbou to utíká lépe
– Ovčáček je pičus

V tom případě neposlouchejte Rise při běhání ani omylem, páč jinak zešílíte. Já tuto chybu udělal, protože jsem si vůbec nepamatoval, proč jsem tuto věc stáhnul a jak to vlastně zní. To se vám přihodí, když má vaše složka Neposloucháno 430 podsložek. Ale abych se vrátil k příběhu. Pamatuji si to, jako by se to stalo v první polovině října. Byl 5. říjen, šel jsem běhat. Stará v práci vydělává love, já volníčko, říkám si švihnu si pár kiláčků do té vedlejší vesnice a uvidím co pak, jestli pohonit nebo televize. Tak jsem začal, udělal jsem kroky a tím jsem se rozběhl, což je ovšem natolik samozřejmé, že jste to vůbec nemuseli číst. No, už je pozdě. Dave Phillips startuje první song něčím, co připomíná nepravidelné mlácení sbíječky do plechových, červených vrat. Nebo modrých, to už je asi otázka názoru. Inu, řekl jsem si: zajímavé. To jsem ovšem ještě netušil, co mám před sebou. Bylo to auto a tak jsem jej oběhl.

Ale zpět: ta deska je čiré peklo, víc a víc mě psychicky drtila a to, že jsem fyzicky krachoval také na zážitku a mém pocitu jen přidalo. V jeden moment jsem si myslel, že se už zblázním, vytrhám si z těla všechnu krev a hodím ji do struhy. Dlouze jsem přemýšlel, jak to album popsat, a myslím, že nejvíc to asi vystihuje, že je to jako sedět v čekárně v Očistci, a čekat až budete na řadě, přičemž za dveřmi kolega před vámi již prožívá absolutní peklo, které k vám doléhá přes ty dveře, které jsou vyrobeny z mrtvých psů, slz, potratů a kapusty. (Autor je básník)

Stahujte a pokud učiníte, prosím dejte si celou exkurzi naráz, od začátku do konce, jinak se to album rozpadne na kousíčky a vy se připravíte o katarzi a osvícení. Chybějící osvícení můžete samozřejmě kdykoli nahradit lampičkou svítící na čelo – odtud slovo osvícení.

Hudebně je Phillips, alespoň na této desce, něco jako nepřístupnější a v pravdě nemilosrdný Frost. No to byl panečku oslí můstek. O Frostovi jsem blábolil až moc dlouho v posledním podcastu, a myslím, že něco je ještě i v tomto díle, ale o Super dark times jsme tam vůbec nemluvili. A je to škoda, protože tahle nová fošna s OST k stejnojmennému filmu (taky není špatnej) je letos asi nejlepší věc, co vypustil (společně s EP Treshold of pain). Škoda jen, že songy doplácí na filmový formát a jsou kratší než by si zasloužily, než se z nich dokáže vykutat maximum – třeba takový True lies a Minesweeper II natáhnout na deset minut a byly by to nejlepší věci, co kdy udělal. Ale člověk nemůže mít všechno – a já už mám velkej penis a k tomu ještě velkej penis.

Sice se toho letos urodilo požehnaně, ale teď se podíváme do dávné minulosti – loni vyšla první deska Violent Magic Orchestra a i když slovo orchestra v názvu nikdy nevěstí nic dobrého, tentokrát ano. Cože? No, každopádně, VMO uspokojí naprosto všechny, kteří mají rádi, když hraje techno, death metal, noise a industrial naráz. Už tedy nemusíte zapínat čtyři přehrávače naráz, ale stačí si pustit tuhle desku, která zní jako Extreme Precautions krát dvanáct. Což teda není tak překvapivý, když vezmeme v potaz, že je to projekt Mondkopfa (duhh) a Swansona (ex-Yellow Sawns) (link, čuráci). Snad jste to všichni pochopili.

No a teď rychle zfouknout to nejhorší – níže najdete druhý díl říjnového podcastu, který bohužel pokračuje tam kde předchozí skončil, tedy již ve fázi těžké intoxikace, která mimo jiné ústí v dvacetiminutový klimax na konci, během kterého dojde i na prdění a blábolení. Já za to nemůžu. Nikomu tedy nedoporučuji poslouchat až do konce.

Jo a nezapomeňte samozřejmě projet náš YT kanál s našema skvělýma literárníma recenzema, vy pohani. Kultura!!! Novej díl každý úterý, když se nám chce.

 

Jo a už jsem psal, že všechny alba najdete v telegramu? No tak už jsem to napsal. Jo a jelikož nám přichází podzim, čas klidu, míru, sentimentu a sebevražd, je čas si rozvalit pupek a valit nějaký guilty pleasures typu Wintersleep, Sarah Džafe a Son Lux. Son Lux vydává brzy zase novou desku a zase zní stejně a zase je to nějakým záhadným způsobem přitažlivý. Dream state, první singl, je výtečnej a hlavně v druhý polovině dobře kulminuje. Asi to nahrály na kulmy.

A když už jsme u těch novejch desek, je venku i nová Melanie Di Biasio, buchtička, která vypadá dobře na každý druhý fotce, ale na každé desce zpívá dobře. Loni nebo předloni, už ani nevím jak pořád jen kadím a masturbuju, vydala hokus pokus Blackened Cities, 24 minutový trip-hopový masterpiece, a zamířila tím doprostřed mého srdce. Přímo vedle pornhubu. Letošní deska se jmenuje Lilies a je to taky solidní fošna, přesně taková, jaká je na podzim potřeba. Kdo má rád jazz, trip-hop, blues a sexy hlasy, ten tu bude doma. Takže tak.

Report: Son Lux (Meet Factory)

Rok se s rokem sešel (viz ilustrační foto níže), a já se zase vydal do Meet Factory odškrtnout si svůj jeden homosexuální koncert roku, a to Son Luxe.

4f96a10334eec417f775b1f3ea4fbebc

Son Luxe jsem začal poslouchat už s prvním albem At war with walls and mazes, takže ho tedy poslouchám déle než vy všichni ostatní, a od té doby se docela dobře vyvinul, a to výjimečně nemluvím o penisu.  Tedy, jak se to vezme – vyvinul se směrem do vod alternativního popu kde si udělal docela velké jméno, ale já bych tedy raději něco komornějšího ve stylu Rádiohíd.  Nikdo mu to ale nemůže mít za zlé – když umíte hrát na čtyřicet osm nástrojů asi nenahrajete album pouze za pomocí trianglu.  A ostatně, to už je život. Kapely které máte rádi, začnou hrát to co rádi nemáte, oblíbení režiséři začnou točit komiksový píčoviny a holky vám začnou místo ptáka cucat kreditku. Dobrá zpráva nicméně je, že dříve nebo později člověk umře.

Na koncert jsem se tedy vypravil z čisté nostalgie a taky proto, že šla Čabina s Šumivem. Šumivo nedávno poslal svoji lásku zpátky do pingpongového světa a tak jsem čekal, jak se popere s faktem, že on, známý to gigolo, je náhle single. Popral se s tím dobře, knock outoval sex. Hned po příchodu jsem si všiml, že v Meet factory je otevřená i levá strana, kde povětšinou lidé v oblečení, které bych rád spálil přímo na nich, postávají a diskutují o smyslu života u uměleckých majstrštyků jako Prázdná zeď, Dřevo opřené o zeď, Hřebíky na zemi atd. A hle, hned v druhé místnosti bylo dřevo opřené o stěnu. Tiše jsem v nitru své duše zatleskal. Krásné vyjádření genocidy ve Rwandě. Poté jsem přešel do další místnosti, ve které byly vyvěšené novinové titulky o uprchlících a kolem nich napsané texty ve stylu „hle, slovní hříčky a Ty, ty za to můžeš!“ Chvíli jsem se tedy utápěl v kolektivní vině jako správný, oduševnělý Evropan, který brečí pokaždé když kouše do svého kroasántu, a dušoval se, že až přijdu domů tak si koupím alespoň jedno album Fugees, abych ty re-fugees nějak podpořil, když v tom jsem se otočil a spatřil dvě píče (a to jsem hledal lepší označení dobré tři sekundy), jak si u té zdi dělají selfíčko.

Na světě je jen pět věcí, které nesnáším víc než Oasis a Chelsea.

Selfíčka, selfíčka, selfíčka, selfíčka a segwaje.

Poté, co jsem je ve svém žebříčku tyto holky umístil na třetí místo za selfie píču na výstavě Andyho Warhola („dívejte, umím stát jako štětka a za mnou je plechovka“) a selfie halucinaci uprostřed kruhového objezdu v Portu, vyšel jsem ven s celkem jasnou myšlenkou zabít se. Našel jsem v sobě ještě ale zbytky sil, přemohl jsem se a raději jsem do sebe našrotoval 6 jégrů = život zase dostal smysl.

A teď tedy ten koncert. Son Lux se od minule moc nezměnil, i když tedy minule to byl víc jazz a míň Pet shop boys. Pro ty, kteří nemají rádi změny ale mohu konstatovat, že jinak se nic nezměnilo – hromada lidí si  po celou dobu nahlas povídala jako by byli na náměstí v Marakéši, takže pocuď vše stejný. První polovina setu byla vynikající a to říkám jako člověk s penisem, který bývá strkán do žen (co jsem si vědom).  I přes některé velmi solidně teplý momenty se set nesl v o dosti agresivnějším duchu než na albech (což u Son Luxe není zase tak překvapivý) a společně s množstvím „improvizovaných“, sáhodlouhých inter a outer (ta čeština Lukáši, ta čeština) musel několika málo osmnáctiletým hipsterům docela zkazit diskošku.  To vše bylo fajn až do momentu, kdy se po vřele přijaté Easy Son Lux uvolnil, a náhle začaly létat vzduchem roztleskávající ruce, sing alongy a podobný chujoviny, který normální člověk přežije maximálně pokud je slepej, hluchej a mrtvej. I když mám v práci asi čtyři homosexuální kolegy, přičemž jeden vytrvale pokouší moji karmu obrovským chomáčem chlupů lezoucím z košile ve stylu Alberta Tomby, a myslel jsem si, že mě moc věcí z říše čokoládového špuntu nemůže překvapit, tohle se chvílemi nedalo vydržet, což jsem vyčetl i z tváře Šumiva, který mi jedním jediným mikroskopickým pohybem obočí dal najevo, že chce vrátit vstupné a pak zabít celou moji rodinu. Nicméně, jedno z mnoha otřesných kytarových sól jako vystřižených z Van Halena náhle přestoupilo v nátěr, Olga Pek se v outfitu „Jitka Molavcová 1983“ párkrát zavlnila a zbytek koncertu se dojel na poklidných kolejích hitové Lost it to trying, která už nebyla tolik gay a která potvrdila to co jsem si po dobu koncertu párkrát pomyslel, i když to vypadá, jako bych nikdy nemyslel: Son Lux je extratřída v mrdání pop music do prdele.  Ať už se jedná o Lost it to trying nebo Change is Everything nebo o další méně profláklé songy, je příjemné sledovat, jak Son Lux vrství popové přístupy a melodie, které náhle ničí, popírá a demontuje v ty nejméně vhodné, polyrytmické běsy, aniž by přitom ztrácel nadhled a tah na bránu – ono ve výsledku se jedná o velmi intelgientní, strukturální pop music, která cáká obyčejným, přímočarým a tupým písničkám přímo do ksichtu. Přímou úměrou je tedy Easy, ať už si o ní myslím cokoliv, se svojí strukturou a úspěchem jedním obrovským bukkake a fistingem pop music.

ALE TEPLÝ TO TEDA BYLO DOST.

PS: pokud jste se na koncert nedostali tak nezoufejte. Asi čtyřicet profesionálních kameramanů idiotů pořídilo minutové klipy na své Samsungy z dvaceti metrů, takže se určitě brzy objeví mnoho velmi kvalitních záznamů toho, jak na pravé straně pódia blikalo modré světlo a vcelku působivé zachycení faktu, že se lidem třepe ruka.

PS2: Jeho nejnovější album Bones najdete v Dropboxu.