Crowhurst – II 85%

a0924810744_10

Lidi mě občas zastavují na ulici nebo mi skáčou před Bentley a ptaj se, jak je možný, že vždycky objevím ty nejlepší kapely a jak to, že mám tak velkej penis. Co se týče těch kapel, je to samozřejmě otázka zdrojů, letitých zkušeností a samozřejmě velkého umu dobrou kapelu objevit. Jako každý správny Lindaur vím, že bych to prozrazovat neměl, ale dnes jsem si dal dobrý lazaně, takže mám skvělou náladu a poodhalím vám, jak nacházet nový kapely, což si dnes ukážeme na Crowhurst.

To Vám takhle koukám večer na porno a byla tam jedna buchtička, která měla dost nepříjemnou držku. Došlo mi, že mi někoho strašně moc připomíná, nějakou otravnou herečku, a tak jsem natáhnul gatě, stopl video, šel se vykadit a poté jsem začal pátrat. Po chvíli mi došlo, že vypadá jako ta flundra, která hrála v Muži, kteří nenávidí ženy. Rooney Mara. Žádnej div že vypadá jak vypadá, když se jmenuje Rooney.

roo

Šel jsem si udělat kafe a z neznámýho důvodu jsem si pak vzpomněl na jeden otřesně nudnej film, ve kterým byl Colin Farrell. O Colinovi se toho poslední dobou moc nenapsalo, tak jsem si šel prohlídnout jeho filmografii, jestli je vůbec naživu, a zjistil jsem, že v roce 2013 natočil film The Mercy s Rachel Weisz. The Mercy je o Donaldu Crowhurstovi, podnikateli, kterýmu šel koncem šedesátek byznys do kopru a tak se rozhodl, že se přihlásí do závodu „Jachtou vokolo světa,“ ten závod vyhraje a za peníze zachrání firmu. Crowhurst vzal závod zkratkou s tím, že napíše falešný lodní záznamy a nakonec si bude užívat prachy. Jenže mu z toho hráblo, na lodi se pomátl asi jako Olda Kaiser když se napil nealkoholickýho piva, a jelikož se bál, že se přijde na to, že podváděl, tak skočil do vody a dobrovolně se utopil. Z toho plyne: zaprvé zboření mýtu,že všechny cesty vedou do Říma, a zadruhé se tím potvrzuje to, co říkal Louis de Funes v Četníkovi a mimozemšťanech, tedy „že některé zkratky jsou zdlouhavé.“ Chtěl jsem si vyguglit, jak takovej Crowhurst vypadal, a když jsem guglil, našel jsem kapelu Crowhurst, kterou jsem si pustil a tím pádem ji objevil. A takhle to vážení funguje vždy. Jednoduchý jako facka.

Crowhurst jsou Jay Gambit, tedy byli alespoň do roku 2014. To byl totiž Gambit v kapele sám a produkoval tolik noise alb za rok, že se v žebříčku mamrdů dostal až na druhý místo za Omara Rodrigueze Lopéze, který teď, než dočtete tuto větu, vytvořil dvě alba. V roce 2014 ovšem Gambit zavolal kámošům z jinejch kapel, jmenovitě týpkům z Cäina a Evangelist, a rozjel Crowhurst jako legitimní kapelu. Po první desce následovalo iks EP a letos si to přifařili s druhou deskou nazvanou chytře II. A je to deska dobrá jak mentál. K nalezení v dropboxu.

Similar to last year’s self-titled full length, this release is built on the basis of the sounds of noisy black metal and syrupy-sludgey doom, with elements of psychedelia, post-rock, and punk deftly interwoven into the mix.                               (cvltnation.com)

 

Luca Sigurta – Warm Glow 85% (Potrvá 24.4.)

Je to už pár týdnů, co jsem kdesi objevil album Luca Sigurty Warm Glow. Myslím, že jsem to dokonce hrál i v rádiu, ale tím si nejsem moc jistý, protože jsem pil alkohol. Byl totiž přede mnou na stole, kam jsem ho nedopatřením postavil.

Warm glow jsem zapínal a vůbec nic jsem od alba neočekával. Jak by řekl Jaroslav Bosák, „tenhle zápas může skončit vítězstvím, prohrou a nebo remízou.“ Naštěstí to dopadlo výhrou, protože Warm glow je náležitě sexy poskládaný a vybalancovaný mix noisu a trip-hopu. Kdo má rád bordel, ten si přijde na svoje a kdo má rád saxík a pomalý beaty, ten bude taky uspokojen. Pocuď dobrý. Jenže Warm Glow obsahuje jakousi divnou, pomatenou chemii, díky které se po malé chvilce zadře pod kůži – přičemž rozhodně není albem, které by tam mělo skončit. První dva songy jsou víceméně jen zvukový balast a to takového rázu, že když jsme si to s Šumivem pouštěli na dálnici do Mnichova tak to málem narval do kamijonu. Jenže pak se rozestoupí hluk a nastoupí hypnotická seance minimalistických úderů bicích a sem tam vokálu a nějakým záhadným způsobem to funguje. Je docela těžký najít tuhle tenkou hranici mezi sound artem a atmosférickým ambientem a Luca Sigurta ji našel. Haleluja. Nadšení bylo tak obrovské, že jsem Sigurtu dokonce požádal o epický rozhovor, ale z neznámého důvodu mi na něj vůbec neodpověděl.

 

Jak jde vidět, jsem z alba nadšený jako když jsem omylem našel ve starejch gatích pětikilo. Moje radost je ještě o to větší, když jsem dnes zjistil, že Sigurta zahraje za pár dní v Praze, a to v kavárně Potrvá, která je na Hradčanský. Je to sice druhá strana řeky kde hraje Sralta, ale rozhodně se tam vyplatí zajet. Vstupný je jen kilo vy čuráci a k tomu vám ještě jako předkapela zahraje She spread sorrow, což je buchtička, která hraje ritual deathscape electronics a má takovouto promo fotku:

17156241681_cf3168a971_b

Na závěr trochu poezie:

Dal si Luca Sigurta

hned po ránu jogurta.

 

Jogurt to byl z itálie,

a tak vznikla lapálie.

 

Protože je Sigurta taky talián,

řval při blití jak talibán,

protože byl jogurtový kanibal.

 

ALBUM V DROPBOXU