WWWAR MIXTAPE 6 atd

Dobrý den všichni.

Euro nám zdárně pokračuje a lingvistická omáčka z televizních reproduktorů vedená arcivévodou gramatiky Ole Gunnarem Švancarou a mistrem nikdy nekončícího anakolutu Davidem Kozomrdským vám teď pravděpodobně zaměstnává uši víc než cokoliv jiného. Kromě verbálního guláše z fotbalového studia, které potvrzuje, že lepší je Brabec v hrsti než Brabec v televizi, je ovšem na světě pořád dost muziky a vzhledem k tomu, že stíhám kromě honění a kadění i poslouchání, je tu další nálož nových objevů, který by vám měly ulehčit či obvzláštnit momenty, kdy všichni fotbalový experti spí. WordPress mi tu podtrhuje slovo obvzláštnit, že je v něm prý chyba, ale já ji teda nevidím. Palivo 1, WordPress 0.

Za poslední měsíc se toho urodilo dost. Tak moc, že jsem si v jednu chvíli myslel, že snad porodím i já. Ale to nejde. Protože já jsem kluk a kluci rodí jenom hovínka. No já to nečtu, to ty si zaklepej na čelo.

Předně, než zapomenu. Máme pro vás další mix. Píšu množné číslo, jako že ho pro vás máme, ale ve skutečnosti jsem to musel udělat všechno sám, což je s podivem, protože bych měl mít z celý redakce nejmíň času, protože mám jak holku, tak práci. Šumivo pořád holku nemá, kdyby ho nějaká chtěla, pište na mail redakce. V rámci seznamky přikládám i jeho fotku.

sumak

Ale k tomu mixu: za poslední měsíc vyšlo strašně moc nový hudby. Jelikož nemám náladu vám tu vypisovat speciální posty o tom a tamtom albu, všechny důležitý fošny najdete v mixu. Já to rozepíšu jen tak, že tam teda je:

Ahrkh Wagner, Autrenoir, Necro Deathmort, GIRL PUSHER, Dag Rosenqvist, Ben Lukas Boysen, Qoso, Yüth Forever, Puce Mary a Kuedo. 

A ještě podrobnějc: Autrenoir je nový projekt Mondkopfa. Je to boží. Necro Deathmort to po experimentech na posledních albech vzali trochu víc zpříma a taky trochu víc hešteg smažíme osmdesátky a jejich nová deska je perfektní napínák a lá 80 techno metal. GIRL PUSHER je objev roku 2016 a kdo si to nemyslí, tomu spadne pes do výtahu. Dag Rosenqvist je můj Ben Frost pro letošní rok a jestli se ještě o chlup zlepší, bude dobrej jak kráva. Krávy jsou dobrý, například v burgrech. Ben Lukas Boysen je HECQ a to vám snad už k tomu nemusím nic psát. Ale že jsem hodnej, dám sem i video, kde se můžete seznámit s HECQ

– ale nic podobnýho teda od nový desky nečekejte. Asi si koupil housle nebo co, takže to je ambient asi jako když dete večer potají do ledničky a nechcete nikoho vzbudit. Yüth Forever se v mixu představují docela umírněným songem, ale ve skutečnosti je to docela fajn vyřvávačka, po dlouhý době něco, co je tak blbý, až je to dobrý. Doporučuji všem, kterým je 14, poslouchají Enter Shikari a chtějí udělat další krok. Těm samým lidem doporučuji i přestat masturbovat a začít chodit do posilky, abychom je nemuseli potkávat na ulici. To mi připomíná, že jsem šel minulý týden po ulici, bylo to super. Puce Mary je další z objevů, který vyletěl odnikud a vlastně pořád nevím, proč je to tak dobrý. Ale je to blondýna a má tag noise, takže za mě sjízdnost level 20. Kuedo je temnější než minule, říkal to Šumivo, ale věřte někomu, kdo nic nedělá, jen pije pivo a nikdy neměl anální sex.

d4a8560731cb46a3c604f05155768490.jpg

PUCE MARY

Z věcí, který se nedostaly do mixu, protože se tam nehodily, čti protože se dost blbě míchá hardcore a metal s elektronkama, bych doporučil především ruský Vólan, WRONG, Fear of Man a především Sumac, asi nejlepší letošní desku, která by mohla zabít vaší babičku i z vedlejšího pokoje. Sumac je mimochodem anglický název pro škumpu, kdybyste to nevěděli – někdo mi prosím vás napište co je škumpa, protože to nevím. Jo a Sumac mají písničky 10, 11 a 17 minut dlouhý, takže ideální k sexu, kdy po třech minutách dřiny musíte chvilku odpočívat, aby ta vaše neřekla, že jdete hned chcát a pít a nejste vůbec romantičtí. Jelikož jsem vás zatím asi na tuhle kapelu moc nenavnadil, tak jen dodám, že zpěvák je z Old Man Gloom, basák z Russian Circles a endžinéring alba dělal Balou z Converge. Doufám, že to stačí.

S Šumivem jsme pro vás natočili druhý podcast a pokud se teď ptáte kde je, tak je pravděpodobně v koši, protože jsem si ho pustil střízlivej a bylo to horší než všechno to zvěrstvo, co dělali Němci za války na Ukrajině a v Polsku. Další důkaz, že na světě neexistuje spravedlnost, protože jinak by už nějakej SWAT team přišel ke mě domů a moje mikrofony by zastřelil a spálil. Ale zkusíme to znovu.

Dočetl jsem Hemingwayův Pohyblivý svátek a doporučuju. 1794_1Pohyblivý svátek popisuje jeho první roky v Paříži a to je asi tak všechno, co se dá o knize napsat. Ezra Pound z toho vychází jako Bůh a Scotta Fitzgeralda bych asi umlátil croasántem hned jak by promluvil. Jinak mě potěšilo, že i lidi jako Hemingway měli období, kdy neměli peníze ani na to zaregistrovat se v knihovně. Vzhledem k tomu, že jsem často taky neměl ani na rohlík nebo brambůrky nebo mraženou pizzu, velmi mě potěšilo, že jsem vlastně nebyl chudej, ale hemingwej. Taky jsem přečetl (konečně) (sic! – nevím co to znamená, ale píše se to) Dřevaře od Roye Jacobsena a to doporučuju skoro ještě o trochu víc. Finsko-ruská válka a v hlavní roli hrdina, který musí v ukrutné zimě chodit ven a kácet stromy, což je asi tak těžký, jako když já jdu v zimě ven kácet holky – skoro nesplnitelný úkol. Nějakým zázrakem je v tom ale dobrej a to natolik, že když Finové evakuují jeho město, protože přijeli ruští vojáci na dovolenou, tak tam zůstane a kácí stromy dál společně s Rusama. Takže takové Dřevěné podvolení od Houellebecqa. Za mě skoro plnej počet, trochu mě mrzelo, že se z knihy nevyhoupl nějakej echt silnej moment, kterej by to poslal do nezapomenutelných výšin, stejně jako se mu to povedlo v Ostrovu.

Nashledanou.

 

Mondkopf – Hadés

a2226275382_10

Mondkopf znamená Moonhead (logicky čti Můnhíd, stejně jako Rejdiohíd a Motorhíd) Paul Régimbeau si dal svůj nick podle toho, že mu rodiče v mládí pořád říkali, že je hlavou na měsíci (český ekvivalent: hlavou v oblacích, slovenský ekvivalent: ti solidně jebe ty kokso)

Mondkopf začal vydávat desky už v roce 2006 a že jich stihl vydat dost. Prvně to bylo bum bum, pak tuc tuc a pak dospěl, takže jste o moc nepřišli (předpodkládám tedy, že desky nemáte naposlouchané, protože předpokládám, že je v Česku asi tak jeden lidí, kteří sledují francouzskou undergroundovou dancefloor scénu). To bychom měli průlet diskografií. Ale abychom byli trochu profesionálnější: první desky byly hodně ovlivněny dancefloorem a když byste si je poslechli, asi byste je horko těžko přiřazovali stejnými hudebníkovi, který přišel s Hadésem. Tehdy si Mondkopf hodně ujížděl na hip-hopu a především Wu Tang Clanu, teď už díky bohu není teplouš a točí v přehrávači Electric Wizard. Pointa? Starší desky nehledejte.

Zajímavý věci se začaly dít až v roce 2013, kdy začaly přilétat první vlaštovky z jeho dosavadního opus magnum jménem Hadés (a také EP Ease your pain). Ten už vydal na svém vlastním labelu In Paradisum („abych měl stoprocentní kontrolu nad tím co dělám bla bla bla“) a mezi náma, je to taková fošna, že by ji ani truhlář neuzvedl (viva sobota).

Hadés osciluje někde mezi ultrabrutálním technem, ultrabrutálním industrialem a mírně brutálním dark ambientem – prostě hudba tak akorát na pohřeb (francouzsky le dark croissant). Navíc obsahuje dost drone, takže můžete v intelektuálních kavárnách říkat „ach, drone? Ano, ten taky poslouchám, zdůrazňuje mé bytí i nicotu zároveň.“ Ultrabrutální techno tu nicméně nezabíjí smažením bpm, ale hloubkou úderů (většina songů ale nemá žádnou rytmickou složku). Ty se vám zařežou do kostí, rozmlátí hlavu, proniknou mozkem, stejně jako kov přicházející z industriálních zářezů. Až si budete potřebovat odpočinout, přijdou mezihry. Temné a hluboké jako norské lesy! (to je ale panečku přirovnání!) Tíživé a zmatené jako losové, kteří jimi bloudí (a ještě lepší!)!

Hadés, i když se to nezdá, navíc oplývá oním magickým efektem „čím víckrát si to pustím, tím víc bludišťáků v tom objevím.“ Zprvu vás trochu zklame, protože je záměrně koncipované na dvě části, přičemž první polovina je nálož, druhá klid (stejně otravný jako když si zaplatíte děvku, ale po kouření vám vyprší čas), nicméně při dalších posleších se i druhá polovina alba zadře pod kůži, právě díky odpudivé přitažlivosti droneových základů.

Já vím, že si občas přečtete nějakej článek a říkáte si „skvělý, tak a teď si dojím ten jogurt,“ ale v tomhle případě byste měli okamžitě klikat na dropbox a album stahovat (nebo jinam a kupovat), protože tohle album za to rozhodně stojí.