Talvihorros – Eaten Alive

a1518206729_10

 

Ben Chatwin! Zapamatujte si to jméno…abyste věděli, o kom píšu. LOL. Tento post jsem začal psát v sobotu, tudíž může obsahovat sobotní vtipy.

Eaten Alive je Chatwinova sedmá deska za posledních let, takže se můžete vsadit, že si za ty roky zapíchal míň než vy. Všechny předchozí byly dobrý, ale až tahle poslední je vynikající.

Tentokrát se Chatwin spojil s Danielem Crossleyem (Fluid Audio) a sedmou řadovku pojal jako exkurzi do narkomanského šílenství, které si Crossley prodělal a zapsal. Tudíž je to umění. A jelikož album dopadlo dobře, opět se děti potvrdilo to, co vaši rodiče nechtějí slyšet – drogy jsou skvělý. Když budete čichat hodně toluenu, jednoho dne natočíte dobrý album. A když ne, pořád máte šanci, že seženete dobrý místo jako šlapka na Václaváku.

Takže jak už bylo řečeno, Eaten Alive je trochu takový Frances the mute, až na to, že Chatwin neumí na španělku, protože to není píča. Místo toho používá počítač a chvilkama bych si i tipnul, že má dva počítače a možná i iPad, protože tam hraje doopravdy moc zvuků. Celkově mi album náladou hodně připomínalo film Bastardi 2, ale pak jsem se nad tím zamyslel a zjistil jsem, že mi to Bastardy 2 vlastně vůbec nepřipomíná.

Když jsem se nad tím tedy zamyslel pořádně, přišel jsem na to, že mi to připomíná mnohovrstevnaté elektronické plochy, postupně gradované až do orgasmických, post-rockových poloh, které jsou dobré asi jako ražniči na piči. Hodně masa, hodně krve, hodně vjemů a pak rychle usnout. Elektronická hudba je v Chatwinově pojetí bublající, hravá a melodická – ale přesto pořád zůstává ze zásady spíše kytarová a hymnická.

Každý song má vlastní atmosféru, zapadá do konceptu a kdyby vám to náhodou ještě nedocházelo, tak je pojmenovaný i podle určité fáze, ve které se narkoman Crossley nacházel. Tudíž je to umění, volové.

Eaten Alive má magickou schopnost vtáhnout vás dovnitř. Zakousne se do hlavy a vyždíme vás jako Mašlíková za dva litry. Navíc se dá poslouchat:

-v sedě nebo leže
-za chůze
-v kuchyni, na záchodě, na chodbách
-je dobré i k běhání nebo k sraní
-když ho na ipadu pauznete, můžete jej pak pustit z místa, kde jste jej pauzli (!!!)
Jedno z nejlepších alb tohoto roku.

House of Cosy Cushions – Spell

Obrázek

„Het is muziek waarop het heerlijk wegdromen is, maar ondertussen wordt de plaat je bijna stiekem steeds dierbaarder“
(De krenten uit de pop)

„Bezwerend, dierlijk, rauw…een intrigerende trip langs vooral de donkere kanten van de menselijke psyche. Waarbij meer dan eens de vergelijking met Nick Cave of PJ Harvey de kop op steekt.“ (VPRO 3VOOR12)

„Je wilt niet dat stempel hebben van eeuwige tweede“ (Arjen Robben)

Taky nemáte tušení o čem ty citáty sou? Já taky ne, ale zkopíroval jsem to z jejich oficiálních stránek, takže to určitě bude něco o fotbale, tulipánech nebo holkách z vitrín. House of Cosy Cushions (stupeň retardovanosti názvu kapely někde mezi Puff Daddy a Kiss The Anus of the Black Cat) sou totiž z Holandska. Arjenem Robbenem tohodle uskupení je holandsko-anglickej umělec Richard Bolhuis, což neznamená, že by byl stále padající kunda, ale že tomu prostě rozumí.

Bolhuis je tak dobrej, že si během nahrávání občas střihne i nějaký to plátno (http://www.richardbolhuis.com/) a během koncertů dělá videodiskotéky. A jestli Bolhuis neposlouchá Kilimanjaro Dark Jazz Ensemble, Coil, Dale Cooper Quartet & The Dictaphones nebo Bohren & the Club of Gore, tak přestávám pít piňa coladu! Album má 9 válů a je většinu bez vokálu, což je celkem škoda. Jo a sou tam trumpety. A je to drone a folk a ambient a temný jako když zhasneš.