Enjoy yourself, it’s later than you think #6

Čaoka lulusáci!

Tak nám zase uběhl nějakej měsíc a něco. Za tu dobu jsem byl sice jen na jednom (slovy jednom) koncertě, ale zase na druhou stranu jsem slyšel asi 428 alb. A kromě toho jsem viděl i dvě alba, fotografický. Takže, kdo je víc.
28238458_2002899613073567_7249050499442602317_o
Ten jeden koncert byla AJA Ireland, která je z Velký Británie. Tedy jméno level Jirka Němec nebo Jan Polák. Těžko říct, co se takovým rodičům honí v hlavě. Já to rozhodně nebudu, já se honím buď v pokoji u počítače a nebo v koupelně ve vaně. Aja je úzce spojená s labelem Perc Trax a moc toho nevydala, respektive nic (soundcloud hlásí 5 písniček). Nicméně, míň je někdy víc, což dokázala i naživo, kdy měla míň než malé množství prádla a melodie se taky moc nedostavilo. Jestli hledáte nějakou malou buchtičku, která se vejde třeba do ledničky a nebo do kufru a která zároveň umí zahrát půlku setu jako Ben Frost a druhou půlku jako Kangding Ray souložící s Pharmakon, pak je Aja jako stvořená přímo pro vás. Jestli někdy bude hrát v Prase, tak rozhodně doporučuju. Jo a těch pět písniček najdete ke stažení tady.
Co dále pana krále. Novinky vydali Overscan, Ezra Furman, Holy Motors, Anna Burch, Holly Miranda a No Age. To že jsem je tu zmínil znamená, že ode mě dostávají alespoň 70% a tím pádem vám je doporučuju. U Ezry Furmana vám každopádně nedoporučuji sledovat jakýkoliv jeho rozhovor na youtube. Ne že bych měl něco proti tranzistorům, naopak, čím víc holek na světě tím líp, ale ten člověk očividně žije v nějaký jiný galaxii. Driving down to LA je nicméně písnička jako lusk.
Overscan jsou elektronky z Estonska myslím, no prostě z nějaký takový ty prdele co je skoro Rusko ale není to Rusko, a je to velmi příjemný (lol, tak on je to japonec.  já si to s něčím pletu, velká omluva wejvarová rodino). Rozhodně to stojí za bližší průzkum, 8/10 po másle. Son Lux trochu zklamal, je to pořád to stejný a bojím se, že to s další deskou už přestane fungovat. Tedy alespoň na mě. Je každopádně zajímavý sledovat, jak dokáže s naprosto totožnou paletou zvuků a postupů stále skládat nové variace. Podle mě by byl hodně dobrej s Legem. Jo a vyšli nový Pianos become the teeth. Shrnu to asi takto:
all_for_you_Crusader_Kings_II_fans
V rámci mého latino života jsem objevil další dva přírustky do kategorie „chlupatý a divný,“ tedy brazilský experimental šit. Superalma project je příjemný drone/ambient/experrimental electronic, zatímco objeto amarelo je jen weird shit. Oboje každopádně ujde a dokáže zastimulovat ty vaše neurvalý, hipsterský, artistický sklony, vy špíny. Jo a oboje bude v telegram čenelu. Že ještě nemáte čenela?
Na poli kytar a bubnů se toho v objevovně pana Paliva za poslední dobu moc neurodilo, respektive dobrý věci ano, geniální ne. Snad jen s vyjímkou španělského screamo projectu Descubriendo a Mr. Mime , kteří v lednu vydali novinku a je skvělá. Agresivní i klidnější pasáže fungují, otázkou je, jestli zkousnete ten vokál, no. Ale jestli zkousnete třeba jablko nebo štrůdl nebo maso, tak byste to taky mohli zkousnout. Na bendkáči je to zadarmo.
Death Engine už brzy vydají desku a bude to náser wejvarová rodino, to vám povídám. Co může být ještě lepší zpráva než toto? Inu, že 1.5. zahrají v Praze. Tohle je první singl a video z nové placky. Držte si gule.

Zpičenej wordpress zase mrdá a ignoruje mezery mezi odstavcema, já se na to už fakt vymrdám. Jak má člověk psát kvalitně o hudbě, když ho neustále zrazují technologie? To ještě ta kunda první půlhodinu neprolinkovávala youtube videa. Co je to za svět ve kterým žijem? Já bych asi raději měl AIDS než tohle. Territoire jsou dark ambient pašáci z Francie, jedna z těch kapel, jejichž album jsem si pustil ve tři ráno úplně na mrdku a ráno jsem střízlivej zjistil, že jsem je dokonce i zaplatil (a víc než jsem musel). No, člověk si toho pak aspoň víc váží, když už nic. Proto jsem taky jeden čas vážil 95kg. Nezávisle na tomto faktu, že jsem těm vydřiduchům poslal MOJE peníze, jsem narazil na nový video a singl a je to šleha jak šlehačka. Nový album produkuje Oscar Mulero, vyjde v dubnu a bude to dobrý. Na to vsaďte boty!

Jo ale abych se ještě vrátil k těm kytarám. Show Me the Body, NYC punkáči co hrajou na bendžo jak Ivan Mládek, se ohlásili novým songem a za mě říkám, že je to nejlepší punkovina, co jsem za posledních deset let slyšel. Nový album zatím neoznámili, takže si můžeme připomenou předchozí Corpus 1 z roku 2016, který jsem sem myslím nikdy neházel ani nezmiňoval. Tím jsem si naprosto jist, páč jsem to album slyšel teprve včera. Z neznámého důvodu mi ho internet zatajil. O to víc jsem byl zděšen, když jsem zjistil, že obsahuje kolaborace s Dedekind Cutem, Princess Nokijou, Dreamcrusherem a Moor Mother. Jakože cože? Polovina songů je punk jak čurák, druhá půlka je hipec a lá dälek a Death Grips. No nekup to wejvarová rodino. Brzy v telegram šanelu.

To by asi bylo pro dnešek všechno. Ještě teda připomenu: letos nejlepší album so far je Dedekind Cut – Tahoe. Kdo neslyšel je ubožák. Jo a vlastně ještě vyšla novinka od Microtrauma – Sonar. Kdo má rád minimal techýnko, tak by si to mohl stáhnout. A víc se mi už asi nechce psát. Najdete v čenelu, snad všechno, pokud si vzpomenu. Naschledanou.

2015

Ještě třeba dobré tři roky zpátky byla hudba tak nedílnou součástí mého života, že jsem kvůli ní dobrovolně jezdil do zahraničí, kde se vyskytují lidé jako španělé a němci, poslouchal jsem ji i když jsem byl okolnostmi nucen brát drogy nebo pít alkohol a následně jsem si pak o ní ještě i povídal s Šumivem a Pečivem. A pak jsem si ji ještě i pouštěl doma, místo abych třeba masturboval.

Poslední dva roky jsem už ale tak starej, že nejlepší album, který během dne slyším jsou moje vzdechy, když se musím ohnout nebo naopak postavit. Po dosáhnutí magické hranice 30 let jsem navíc vpustil do svého života latino osobu, takže pro mě teď není nic posvátnějšího, než ticho a tma.

Takže letošní top 50 nejlepších alb bych asi rád shrnul do top 15. To nebude moc těžký, protože jsem slyšel asi jen 14 alb. Až jednou budete starší tak pochopíte stejně jako já, že nejlepší techno je spěchat do práce, nejlepší metal je jít vyndanej domů přes půl Prahy a nejlepší noise když vám přijde složenka za plyn.

2015:

15. T.E.S.O. – no.3.obliate (recenze)

14. Disasterpeace – It Follows OST (recenze)

13. Colin Stetson/Sarah Neufeld – Never were the way she was (recenze)

12. Liberez – All tense now lax (recenze)

11. Lakker – Tundra (recenze)

10. Carter Tutti Void – f(x) (recenze)

9. The Body and Krieg – The Body and Krieg (recenze)

8. Jenny Hval – Apocalypse, girl (recenze)

7. Joanna Newsom – Divers (recenze)

6.  The Rodeo Idiot Engine – Malaise (recenze)

5. Iskeletor – Iskeletor (recenze)

4. HEALTH – Death Magic (recenze)

3. Yaporigami – Eye/Hand (recenze)

2. Moa Pillar – Humanity (recenze)

1. Death Engine – Mud (recenze)

A tady máte z každýho alba písničku nebo dvě:

Co ovšem není v hudbě, je v knihách. Letos jsem jich spláchl 115, takže jsem tedy už oficielně intelektuál. Níže tedy pět knížek, který můžu vřele doporučit :

  • Ágota Kristof – Velký sešit (celá trilogie)
  • Flann O´Brien – Třetí strážník
  • Roy Jacobsen – Ostrov
  • Jon Fosse – Sny Olavovy
  • Hermann Ungar – The Maimed

A pět knížek, které vyšly letos a stojí za to:

  • Sára Vybíralová – Spoušť
  • Albert Cossery – Bohem zapomenutí lidé
  • Michel Houellebecq – Podvolení
  • Édouard Levé – Sebevražda
  • Édouard Levé – Autoportrét

(Ostrov Roye Jacobsena vyšel letos a je to tedy papyrus roku 2015)

O knížkách umím samozřejmě i dobře psát, takže na některé jsem v průběhu roku složil těžce frivolní intelektuální studie, které si můžete přečíst:

Hermann Ungar – The Maimed

Druhé největší překvapení roku 2015. Na prvním místě se stále drží událost z března, kdy bratr umyl nádobí, což udělal poprvé od devadesátého devátého. Ungarova existence mi nějakou záhadou unikala až do letošního července, kdy jsem ho objevil. Větší záhadou mi je pak fakt, že jsem o něm netušil, i když toho kluka českýho z Boskovic opěvoval Zweig a Thomas Mann mu šel za kmotra.

Nicméně ke knize. Zmrzačení je příběhem jednoho úchyla, co se nastěhuje k robustní úchylačce, která ho šikanuje a sexuálně obtěžuje svejma velkejma ceckama. Aby si trochu ulevil, nenapadne jej nic lepšího než si do bytu nastěhovat ještě mrzáka bez hnát a posléze i nohou, který je paranoidní natolik, že si najme starýho ex-řezníka a jehovistu v jednom, aby ho přenášel na hajzl a do postele. Jak je vidno, není divu že z takového osazenstva jednoho baráku tu vzniklo cosi, co působí jako mix Procesu a Zámku. S tím rozdílem, že tady jsou tedy mrdlí naprosto všichni, včetně hlavního hrdiny. Atmosféra houstne každou stránkou až by se dala krájet jako poličan. A pak přijde konec, který to všechno završí a já musím jen suše konstatovat, že takhle jsem se na záchodě nebavil od té doby, co jsem v květnu přišel z baru kolem čvrtý hodiny ráno a mé tělo se snažilo vypudit piňa koládu a špagety.

Flann O’Brien – Třetí strážník

Když jsem minule našel v čokoládové Deli pistáciovou Deli, říkal jsem si, že už mě v životě nemůže nic překvapit. Ejhle! V Irsku se totiž očividně už před drahnou dobou narodilo jednovaječné dvojče Borise Viana jménem Flann O’Brien, který byl prý tak vtipnej, že sám James Joyce se smál tak moc, až si vylil trochu Guinnese.

Je pravda, že Třetí strážník je svým způsobem humoristický román. Pokud považujete za humorné, že se nějaký vrah ocitne na policejní stanici, kde strážníci po celou dobu mluví o bicyklech, přičemž nic z toho nedává smysl (zatímco hlavní hrdina rozebírá práci de Selbyho, který by s přehledem strčil do kapsy všechny mentály na světě). Co ale ve skutečnosti žene román kupředu je neuvěřitelný imaginární svět, do kterého nás vlastně strážníci zasvětí. Musím říct, že jsem už dlouho nezažil, aby mě někdo ládoval nesmyslama tak vydatně, až jsem nakonec nabyl dojmu, že jsem salám nebo kokršpaněl na heráku. Chvílemi jsem si až myslel, že čtu Podzim v Pekingu 2: Policejní bicyklová akademie.

Tohle samo o sobě by stačilo na pět hvězd, jako pojistku ale pak O’Brien přihazuje větší rámec, který je vlastně jakousí fantaskní variací na Zločin a trest.

Albert Cossery – Bohem zapomenutí lidé

Pakliže existuje kniha, ve které jedna povídka finišuje v momentě, kdy oba protagonisté řeší základní otázky lidství během sprintu na latrínu, protože jeden z nich má mohutnou sračku, nelze ji ohodnotit jinak než čtyřmi hvězdami minimálně. Za nadávku, že je někdo „padělek lidského druhu“ navíc přihazuji pátou hvězdu a prosím o zfilmování Vítem Olmerem v prostředí Golčova Jeníkova.

Michell Houellebecq – Podvolení

Z Hulibrkových knih zatím asi nejslabší počin, ale i tak je kniha pořád lepší než třeba orál od škaredý holky.

V nejnovějším románu hulibrkovského typu (= zajištěný, vychcaný a trochu dojebaný evropan, kterýmu zdechne rodič a který si rozumí maximálně tak se svým penisem) nepřichází autor s ničím, co by způsobilo onen wow moment, který přišel s předchozími knížkami – ostatně šablona, která se tu obkresluje je stále stejná, byť některé tahy jsou trošičku jiné.

Někdo může v Podvolení hledat satiru, kritiku západní společnosti, Evropy a pohanství, ale je zcela očividné, že autor tu řeší daleko jinačí, mnohem zásadnější dilema – mám mít třetinovou rentu a nakládat šlapky za peníze, nebo třikrát větší plat a mrouskat čtyři manželky zadara? Nebojte se, kniha má happy end. Hrdina se prvně vyřádí v bordelech a poté se rozhodne, že ušetří nějaký peníze aby mu zbylo na kroasánty a přistoupí na daleko lepší model: islámský gangbang kdy mu ještě zbyde jedna manželka bokem, která přitom může vařit nebo umývat okna.

Už se nemůžu dočkat až se to dostane i k nám a já si konečně budu moct dopřát páteční večer s mojí ženou, prodavačkou z Alberta, trhačkou lístků v Meet Factory a patnáctkou (tu si teprve musím vybrat na nějaký základce).

Roy Jacobsen – Ostrov

Pakliže se občas používá „jsem si z toho nadělal do kalhot,“ pak bych přímou úměrou při hodnocení této knihy musel použít nemotorné souvětí „nasral jsem si do kalhot tak moc až praskly a společně s dalšími zášlehy sraček, které se stále a nezastavitelně valily z mé prdele, jsem postříkal celou koupelnu svým trusem a co víc, přes pootevřené dveře se výplody mého těla dostaly i do ostatních místností, přetékaly neviditelné prahy oddělující bílé krychle dle činností, valily se a nezastavily se, dokud jsem jako Noe nepřeplaval po lavinách hoven až k oknu, které mě láskyplně vtáhlo do přítmí umírajícího dne, mě zatopeného, mě šokovaného, mě stále a stále tvořícího smršť kompostu, mě naprosto posraného.“

Jelikož moje jediná zkušenost s tvrdým životem je ta, že jsem v mládí chodil na kopřivy pro prasata a naháněl mandelinky v bramborách, a vzhledem k faktu, že jsem byl v lese naposled v roce 1999 a oheň umím rozdělat akorát na playstationu, nečekal jsem, že by mě Ostrov Roye Jacobsena nějak uchvátil. Nicméně mě tento syrový skoro bildungsromán naprosto rozšlehal a to i přes to, že jsem až do minulého týdne nejevil absolutně žádný zájem o to vědět, jak se nějakým křupanům žilo na ostrově v Norsku v roce 1913, kde celej den jen chytali ryby a čuměli na sebe v kuchyni. Jacobsen píše jako každej druhej Nor (četl jsem dva, takže vím): sype z rukávu popis toho co se děje a nějak moc se nesere s tím, čemu mi normální Evropani říkáme emoce. Takže výroba rybářský sítě zabere stránku, zatímco smrt větu. A připravte se na to, že rybářských sítí tam je víc než kolik bylo ptáků v Agátě. Patnáct let uteče v knize jako voda, ostrov se promění, někdo umře, někdo se naskytne, ryby pořád berou, kůň žere, krávám teče mléko, všechno je jak má bejt.

WTF ROKU – Michal Ajvaz – Lucemburská zahrada

Michal Ajvaz alias Kundera číslo dvě žije, už napsal prý něco kolem dvaceti knih, ale ty jsem samozřejmě nečetl, abych nebyl ovlivněn při hodnocení jeho dvacáté první knihy. Tomu se vážení říká objektivita.

Lucemburská zahrada je příběh francouzského učitele, který se omylem upíše a napíše do google místo BIG TIT MILF ASSFUCK jakési podivné slovo, které ho dovede na stopu podivína Rosse, který byl očividně ještě víc mindfuck než Iveta Bartošová po jedenáctý dopoledne.

Zápletka tedy pořádnej horor a mohlo z toho být solidní drámo, jenže Ajvaz se projevuje jako mistr literárního smyku a po celkem nadupané první kapitole hodí odbočku do Hry o trůny, kdy postavy blekotají nesmysly v řeči podobné té, kterou používal kolega Spacák, když jsem ho vodil z hospody domů. Jelikož této řeči rozumí jen hospodský od nás z vesnice, který Spacákovi vždy po několika zvucích donesl pivo a jelikož se tento hospodský v knize nenachází, bylo celkem brzy jasno, že to byla kapitola naprosto k ničemu. V tento moment jsem si říkal, že bych se měl asi vrátit k nějaké solidnější literatuře, jenže jsem se překonal a při dalším závanu průjmu jsem knihu opět odnesl do své velké kachlíčkové mozkovny.

Dobře jsem udělal. Poté, co jsem přežil několik patafyzických popisů toho, jak šílený znuděný francouz chodí zmateně po zahradě a nemůže najít bagetérii, dostavilo se další otočení o devadesát stupňů a na scéně byl milostnej román a lá Nabokov (čti NAbíjet BOKOVku). Učitel začne prcat další šílenou buchtózu, společně vedou řeči, u kterých by se přestal smát i Karel Nešpor a vše směřuje z fantasy zpět do klasického dilematu bílého muže s bílým penisem, jenže to by nebyl Auvajz aby to nevyšperkoval mindfuckem jako od Lynche.

Dostáváme se tedy do bodu, kdy manželka zosnuje plán odvety jako by zrovna vylezla ze semináře pro Nejdebilnější pomsty a v ten moment už můj mozek skoro přestal fungovat a jen jsem sledoval, jak moc dokáže Ajvaz vyšperkovat tuhle fantasmagorii, ve které se všechny postavy chovaly, jako by v celý Francii došly croissanty. A samozřejmě, že se mu to vede dobře. Tak dobře, že jeho postavy se, cituji, „cítí jako postavy z amerického seriálu LOST.“

Dostáváme se tak na Svatou Lucii, zápletka, kterou bych už v ten moment nedokázal vymyslet ani já s třemi lahvemi Becherovky nabobtná ještě o jeden další level a to už jsem pak kroutil hlavou tak urputně, že jsem knížku musel číst jen když byl tenis v televizi, aby si ostatní nemysleli, že jsem idiot.

Dodržujíc nepsané pravidlo „když píšeš o francouzích, každá blbost musí skončit ještě blbějc než jak probíhala“ to Ajvaz utne a to už bylo moc i na mě (a to jsem četl už dost magického realismu a navíc umím i tři nebo čtyři čarodějnický triky).