Douglas Dare – Whelm

1396966861_front

Dareovo album jsem do včera slyšel jen jednou a musel jsem ho v půlce vypnout, jinak by se z mých uší stali homosexuálové. Včera už ovšem trochu přituhlo a začalo mrznout a tak se to docela hodilo. Páč Flóra byla z neznámých důvodů zavřena a tlusté prodavačky v Albertu si užívaly nezasloužené volno, musel jsem snad hodinu hledat večerku, kde roztomilí lidé z Vietnamské republiky prodávají mraženou pizzu. Mezitím jsem album slyšel dvakrát, takže se ze mě stal samozřejmě odborník.

Douglas Dare je 23letý hudebník z Anglie, což je město na sever od Teplic. Nikde na netu se nepíše, že by byl gay, ale našel jsem tuhle fotku, takže gay je:

PopUp2014-2

Ne, seriózně, zastavme se na chvilku u toho, jak vypadají lidé, které my, heterosexuální muži posloucháme:

PopUp2014-2

Nicméně, pojďme opustit tohle nelidské řazení lidí do škatulek a věnujme se opět hudbě. Douglas Dare zdárně pokračuje v tradici těch nejlepších britských teploušů – stejně jako James Blake, Halls nebo Thom Yorke pouští pořád dokola trochu beatů, trochu klavíru a trochu ukňouraného zpěvu, všeho tak akorát, aby u toho mohla holka brečet a kluk v pohodě kadit. Jeho letošní první velká fošna, jak říkaj kluci ve Valmezu, vyšla na Erased Tapes, který má na svědomí Nils Frahm (taky bukva, mezi náma) a není to náhodou. Dare je totiž doopravdy vynikající klavírista, což já samozřejmě nepoznám, ale psali to na nějakých stránkách v angličtině a všichni víme, že co je v angličtině, tak to je pravda.

Se svým debutem udělal docela velkou díru do srdcí post-dubstepových hipsterů, kteří tak rádi křičí, že vlastně žádný post-dubstep není. V tomhle případě je to tak docela i pravda – sic se Whelm tváří jako klon Blakeových spoďárů, ve skutečnosti je to stará dobrá škola piána a balad. Písně se ve většině případů vlní na minimálních aranžích (kromě Radiohídovské Unrest), noisové nebo elektronické dekorace tu vystřelí do slzopudných textů jen občas a hipster-pyrotechnika ve formě r’n’b pře-pičovaných vokálů tu v podstatě není.

Tyto fakta společně s faktem, že Dare zdárně imituje přístupnost a kačovitost (to je panečku anglicismus) vlastní unylostí tak zdárně, že opravdu zaleze pod kůži, dělají z tohoto cukrkandlu ideální album na dlouhé zimní večery v případě, kdy:

-už to skoro vypadá, že přemluvíte přítelkyni k análu a potřebujete nějaký klidný album, kde není ani jedna rychlá skladba, to aby se nevylekala, že do ní začnete bušit jako Sagvan Tofi do baru

-chcete pustit nějaký background zatímco babička povídá o tom, kdo umřel a kdo dostal cukrovku

-jste zjistili, že ona propiska ve vašem zadku při masturbaci je vlastně velmi příjemná a že by nebylo od věci pořídit si nějakou větší, růžovou.

V Dropboxu.