Čtyři a jedna zdarma *1

Paní Apačka, kterou znám z tureckýho vězení, kde tehdy za singly Paper Chase tetovala vrahy, za svůj život neprovedla moc věcí, u kterých bych si řekl „ano, tak toto dává naprosto smysl a je to logické.“ Taky co čekat od člověka, který jede paleo, že jo. Nicméně, jednu věc přece jen zvládla ošéfovat pár exceláns, jak by řekl Jarda Bosák, a to je psát krátký a úderný osvětový sloupky, kde věnuje desce tři nebo čtyři věty, takže si vlastně nikdo nestihne všimnout, že ji ani neslyšela.

Jelikož jsem už starší člověk a tím pádem mám míň času, protože chodím častěji čůrat a dřív spát, dospěl jsem k názoru, že to asi sem tam začnu psát taky tak. Když zvládnu sex za dvě a půl minuty, proč bych měl psaní věnovat deset, že ano. Dalším důvodem je samozřejmě lenost, která jde ruku v ruce s tím, že jsem vstoupil do životní fáze hudebního posluchače číslo 2 (v první fázi stojíte na koncertech, v druhé sedíte, ve třetí zase stojíte, protože kvůli hemeroidům vypadá každá židlička jako smrt).

Jelikož jsem v mládí chodil hodně za školu a nic jsem se nenaučil, nemám tím pádem tolik peněz jako apačka, takže přeskočím úvod se žraloky, potápěním, lezením na Kilimanžáro atd, páč bych tu musel v mým případě napsat něco jako „jel jsem domů metrem a pak jsem zjistil, že nemám ani na sendvič, tak jsem si koupil jen rohlíky a paštiku.“

Na druhou stranu, smutek, který vnáší bezedná studna volných večerů a povinné masturbace do mého života, přináší jako vedlejší efekt dostatek chuti k tomu, abych procházel knížky a čekoval, jak všechny ty imaginární postavy mají lepší životy než já, a to i přesto, že je třeba vojede čokl. Přesně tuhle událost najdete v knížce Velký sešit.

Tuhle knížku jsem si chtěl přečíst už loni hned když vyšla, protože měla černej obal a všichni díky Morganu Freemanovi víme, že co je černý to je dobrý, ale pak jsem zahlédl Placentu, dvorního trusa co čte jen sci-fi a píčoviny s bublinama, jak to drží v hnátě, takže jsem si řekl, že to asi na chvilku odložím, když to čte takovej padělek lidskýho druhu a mimo jiné a především čtenář třetí cenový kategorie.

A tak jsem četl něco jiného, onanoval, hrál playstation, chodil na záchod kadit a celkově jsem si užíval život. To vše až do momentu, kdy jsem čekal návštěvu, takže jsem logicky poházel po místnosti různý intelektuální knížky, na čelo si vytetoval Heidegger 4ever! a na internetu zapnul Guardian, aby návštěva viděla, že jsem chytřejší než jejich kávovar. „Och surrealismus? Jistě, ano, to znám, to se vyslovuje syrealismus že?“ A v tom se to stalo – díky té návštěvě jsem zahlédl na Guardianu článek Slavoje Žižeka o jeho nejoblíbenější knížce a tou nebyla samozřejmě žádná jiná než Velký sešit Ágoty Kristóf.

Inu, rozhodl jsem se tedy prověřit tento klenot, protože Žižek je frajer, což vím od jedný kolegyně z práce, která mi nabízela anál, když měla krámy = takový lidi nemají důvod lhát. Při první průjmový pohotovosti, kdy jsem snědl mraženou pizzu doktora Etkera a kilo mandarinek, jsem tedy vzal knihu do své filozofické komnaty a za zvuků symfonie mého těla jsem se pustil do čtení. A musím říct, že jsem udělal dobře, protože kniha byla tak dobrá, že bych se z ní tak či onak, dřiv nebo později, stejně posral.

Teď trochu o čem to je: Drsný příběh dvou malých chlapců dvojčat, kteří formují svou morálku ve světě zvrácených hodnot doby válečné a poválečné. 191988_big

Pokud si teď říkáte, že by to mohla být skvělá kniha pro vašeho souseda, který tráví dopoledne tím, že zapaluje kočky, pak jste kousek od pravdy.

Ágota Kristóf vsadila na minimalismus a i když jsem se toho po jedné jediné zkušenosti s Hertou Miller trochu děsil (Protože. Ta píča. Píše. Jak. Zkurvenej. Stroboskop.), dopadlo to dobře, protože Kristóf nejde do extrému – i přes strohost si zachovává čtivost a účelnost. Její věty vystupují do popředí strohým obsahem, nikoliv konstrukcí, zachovává empatii ke čtenáři a zároveň doslova znásilňuje vše nepodstatné v životech načrtnutých postav.

Hudební terminologií: valí tu fošnu jako Jay-Z. „Dej mě prachy nemám prachy sem si koupil kožich bang bang.“ Díky tomu dokázala život osekat na kost a za pomocí několika úchylných momentů (i když i to je diskutabilní, třeba na Slovensku je docela normální šukat psy zdroj:Slovensko) dokázala popsat a demonstrovat, jak je život těžký a přitom mrazivě jednoduchý, ale především, jak zbytečně je bytí zatížený empatií, což zatím pochopil akorát Hitler a Pavel Novotný.

Díky tomu kniha buší do duše jako Sagvan Tofi do baru. Zanechává chladný pocit zodpovědnosti a krutosti, kterou, pakliže ji aplikujeme na vlastní činy, tak nechutně postrádáme v tomhle „ale ne, vůbec nejsi tlustá“ světě. Někdy je potřeba uznat, že v určitých situacích je krev to nejlogičtější a nejchytřejší řešení. Řešení bezpáteřní trhající páteře (ano, už leju víno).

Když už jsem tenhle hudební post začal knížkou, hodím do ohně ještě druhou. Loni nebo předloni založený big_bohem-zapomenuti-lide-hDK-75578nakladatelství RUBATO háže na trh jednu perlu za druhou, a i když některý perly jsou trochu moc sártr i na mé intelektuální odpoledne v Café Neustadt, rozhodně se je vyplatí sledovat. Na podzim vydali první prózu Egypťana Alberta Cosseryho nazvanou Bohem zapomenutí lidé a ne, nebojte se, není to o Ostravácích, jak by mohl název mylně evokovat.

Jak vám ji doporučit…anotace tentokrát dělá svoje: Henry Miller se do něj zamiloval a zařídil překlad do angličtiny, Albert Camus jej po přečtení pozval do Francie.

Ta okouzlení, která potkala Millera a Camuse nejsou náhodná. Bohem zapomenutí lidé jsou totiž přesně tou prózou, kterou byste dostali od Millera, kdyby místo do Maroussi jezdil do Káhiry a šlapal tam chodník. Zároveň je to kniha tak vytříbeného jazyka, že se Cizinec vedle ní tváří jako docela plochá jednohubka.

Že je to kniha skvělá dokazuje i fakt, že jsem ji dočetl, přestože mě osudy metařů ulic v chudé Káhiře zajímají o hodně míň, než kozy Hanky Mašlíkový. Je to prostě dobře napsaný. A vy si to kurva kupte.

WillYip-Sept2013

Poslouchání Douglase Darea mě v prosinci tak teploušovalo, že jsem skoro přestal vědět, co je to pasytakže jsem to musel vybalancovat testosteronem a díky tomu jsem se konečně dokopal k letošním Xerxes, kteří ví, že lidi s bimbasem by měli hrát na nástroje rychle a hlasitě. Novinka Collision Blonde (v Dropboxu) má slabou půlhodinku a i přesto stihne zafungovat jako plnohodnotná náhrada za loni zgajované La Dispute a Pianos become the teeth, kteří odešli do věčných lovišť Coldplayů. Mimochodem, záhada s názvem „proč loni La Dispute a Pianos nahráli dvě nejotřesnější alba všech dob“ se zdárně vyřešila, když jsem na Pičforku objevil fakt, že obě namíchal stejnej producent. Armageddon se jmenuje Will Yip a pokud na světě existuje nějaká spravedlnost, tak ho do roka a do dne někdo zastřelí nebo ho ojede umělákem  Květa Fialová. Co z toho je horší netuším. Proč radši nedělá karate. Homofobní a rasistická narážka v jednom odstavci? Check. Co dál? Přijde takhle jednou žid do baru…

Oake je duo z Německa, o kterém se dá zjistit akorát to, že je to duo a je z Německa. Na webu najdete jednu černobílou fotku, na které se oba tváří jako Jirka Pomeje nad účtem, nula informací a taky jejich desky. EP Vollstreckung a Offenbarung jsou výborně vyváženou směsicí dark ambientu, dronu a, samozřejmě, enigmatic soundscapes. To vše je ještě ke všemu protknuto minimalistickými rytmy, minimalistickými texty a minimalistickým minimálním minimalismem, takže jak říkaj šlapky při análu: „pocuď dobrý.“ V Dropboxu najdete jejich EP Vollstreckung, ať to vezmete pěkně od začátku. Pokud se vám zalíbí, rozhodně neopomeňte jejich letošní LP Auferstehung.

Na závěr samozřejmě to nejšvihlejší: DOLL FOOD. Nevím co to je, kde jsem to vzal, proč to na světě poslouchá jen 144 lidí (podle last.fm), ale svým způsobem mě tahle psychedelická funky verze The Caretakera učarovala a teď už ji mám natolik pod kůží, že bych u ní dokázal i žehlit. Což já ale nedělám, protože žehlení je pro ženský. Šovinismus? Check. Jejich desku Marrow Deep najdete v Dropboxu.