Sinoia Caves – Beyond the black rainbow OST

Tento příspěvek se tu měl objevit už 25. prosince, ale jelikož mi Pečivo v hospodě na otázku jestli dáme jégra odpověděl takto

tumblr_lmzongon7S1qhz60oo1_500

což se ve výsledku projevilo tak, že se kolem třetí hodiny ranní přestěhovalo Peklo do mého žaludku, musel jsem ho bohužel z technických důvodů přeložit až na dnešní den, kdy jsem si konečně našel, ve svém nabitém programu, čas mezi masturbací a hraním Tomb Raidera.

Co jsem tedy pokazil tím, že jsem se plně nevěnoval profesionální hudební žurnalistice a dostal jsem se do skluzu, napravím hned tím, co vám sem dám za album. Jak by řekli profesionální hráči jengy:

605

Tady to máme přátelé. Album roku. Sinoia Caves přichází. Teď si představte zvuk exploze a černocha jak říká booom yo. A Halinu Pawlovskou, jak ji praskly prsa a vyletěly z nich konfety. Lépe řečeno desítky tun konfet. Přesně takové antré si Sinoia Caves zaslouží.

Jestli jste o Sinoia Caves nikdy neslyšeli a teď si říkáte, „jak je to možný, že jsem o tom nikdy neslyšel,“ pak vězte, že je to proto, že jste kokoti. Hahaha! Lol! Rofl! Tímto se zároveň omlouvám všem hluchým spoluobčanům, protože ti o tom logicky slyšet nemohli.

Pravda je taková, že Sinoia Caves je relativně nový projekt Jeremyho Schmidta z Black Rainbow, který vznikl, aby pod jeho hlavičkou vyšla hudba k filmu Beyond the black rainbow, který natočil Panos Cosmatos.

Jak již bylo řečeno, Beyond the black rainbow je soundtrack k stejnojmennému filmu, a to existujícímu filmu, nikoliv k neexistujícímu, jak to teď mají někteří pošukaní hudebníci rádi. Před čtyřmi lety oběhl několik festivalů a v okruhu větši skupinky cinefilů si vysloužil slovo kult. To není nijak překvapující, protože je to ART, že ano. Dlouhé záběry, minimální děj, lidi dívající se do kamery, statické vše, vizuální inferno. Inu, podívejte se na trailer.

A když už máte takovéhle duševní bahno uhnětené z osmdesátkových béčkových sci-fi filmů a Jodorowského na heroinu, není nic lepšího než ho protknout ujetou synth abstrakcí. Jak bych vám to nejlépe přiblížil…viděli jste Interstellar a říkali jste si, „pane bože, ten soundtrack je boží, jak jsem jen doteď mohl poslouchat Nicki Minaj?“ Přesně tak, i já jsem si to říkal.

Proč o tom melu? Protože Zimmer očividně nevykradl jen Philipa Skla, kterej v podstatě identické songy nahrál o několik let dříve, ale i Sinoia Caves, který přišel s OST Beyond the black rainbow roky před Interstellarem. Co chudák Glass na to, že ho začali všichni vykrádat? Bohužel, podle posledních zpráv propadl alkoholu.

glass

Když už tedy máte jakouž takouž představu jak zní Glass a Interstellar, máte plus minus představu jak zní Sinoia Caves. S tím rozdílem, že Sinoia Caves nestaví opulentnost a epičnost na první místo, místo toho balí klávesy do elektrizující a mechanické atmosféry let dávno zašlých, kdy prázdná videokazeta stála 80 Kč a my mohli onanovat leda tak u Cynthie Rothrock, páč Šumivo ještě nevynalezl internet. Ambientně droneová syntetická smyčka se postupně utahuje a zcela jistě vás vtáhne do paralerního vesmíru, který je jednou obrovskou ejakulační místností pro všechny, kteří milují osmdesátkové sci-fi braky, soundtracky k italským giallům a Návštěvníky Karla Svobody.

Jak řekl jeden neznámý kupec na Amazonu: „One of the best analog synthesizer soundtracks to come out since the John Carpenter era in the 80’s.“

V Dropboxu.

Sinoia Caves – Forever dilating eye